Dnes se udělují Čeští lvi. Cítíte napětí? Necítíte. Samozřejmě, že ho necítíte. Proč byste taky měli? Vyhraje skoro-biják Hořící keř, který byl zkonstruován primárně proto, že není koho jiného z minulé sezóny ocenit. Povedená minisérie Agnieszky Holland se stala obětí velmi nedůstojné hry na hledání "nejlepšího" filmu v zemi, kde lze málokterý označit za „dobrý“.

 

Představme si na chvíli, co by se stalo, kdyby se česká akademie dopustila vznešeného, ale v důsledku sebevražedného gesta a sestříhanou minisérii HBO po vzoru amerických kolegů odmítla vzít do soutěže. Proleťme se spolu rokem 2013 a připomeňme si, co že jsme se tak úpěnlivě pokoušeli vytěsnit z hlavy.

Kdo by tedy mohl cenu získat? Křečovité Jako nikdy úpěnlivě se snažící vzbudit dojem tvrdého úryvku ze života, ačkoliv se špinavé reality umírání bojí stejně jako každý snob? Revival tak nudný, že si ani nepamatuju, na co jsem u něj měl chuť po zhlédnutí nadávat? U Líbánek stačí jen dodat jméno „Jarchovský“, aby se dál nebylo o čem bavit. To samé platí u Klaunů, u nichž mě sázka na špatného scenáristu mrzí o poznání víc, protože Hřebejk už by po těch letech spolupráce s nezvladatelným autorem mohl mít rozum, kdežto režisér Klaunů Tauš narazil prvně.

 

Pak tu máme ještě Donšajny, ty jsme dokonce vyslali jako náhradníka za umlčeného Palacha do Hollywoodu. Pokud bychom ale dílo Jiřího Menzela brali jako legitimního kandidáta na Českého lva, mohli bychom rovnou přibrat Babovřesky a Kameňák 4, a tahle představa už je na mě až příliš depresivní. On se Menzel vůbec svými výroky, troušenými od Kavčích hor po indické Dillí, stihl za minulý rok znemožnit jako málokdo. Ale radši nepsat víc, nebo nám to tu Jiří zcenzuruje a zakáže.

Když už jsem zmínil Troškovic Zdendu... Všimli jste si jeho nenahraditelnosti? Nedá se sice říct, že by po Kameňáku 4 ani pes neštěkl, pár jich bylo, přesto ale míň, než se čekalo. Jenže troškovina bez Trošky netáhla. Ukázalo se, že lidi nejdou primárně za tímhle stylem humoru, ale konkrétně za svým sluníčkovým Zdeňkem coby osobností. Když u čtyřky jeho jméno nefigurovalo, nebylo pro fanoušky o co stát. Zatímco vejdělkoviny a poledňákoviny tak mohou být rozmnožovány dalšími tvůrci, uklidněme se vědomím, že troškoviny bez otce zakladatele jsou prázdný pojem, lidi je nechtějí. Troška = životní styl. Někdo by o tom měl napsat obsáhlou studii.

 

Ještě se v té žumpě trochu poválíme. Husity jste asi nikdo neviděl, ale tahle kreslená genocida dokázala zesměšnit všechno a především sebe. Jan Hus se v ní naučí, že lhát se vyplácí, a já se naučil, že kozy přes celé plátno už u nás patří i do primárně dětských filmů. Režisér Pavel Koutský učí na FAMU animaci - chápete dobře, že touhle informací vás chci ještě trochu víc naštvat.

Dětský film asi neměla být Nepravděpodobná romance. Ta měla být artem. Dopadlo to ale velmi legračně a podivný pokus o podvratné lovestory skončil mým pomyslným pokusem o vraždu protagonistky, která se rozhodně stala nejnesnesitelnější ženskou postavou od Shelley Duvall v Osvícení. Přemýšlím, jak tenhle film ve stručnosti přiblížit: Představte si, že se Brian De Palma zfetuje a během dopoledne se pokusí s narychlo najatými bezdomovci natočit sequel k Femme Fatale. Tak tohle je Nepravděpodobná romance.

 

Zlobil i Petr Nikolaev. Hned nadvakrát. Příběh kmotra sice nikoho na rozdíl od Lidic neurazil, dokudrama Cyril a Metoděj, které jsem viděl v dlouhém televizním provedení, je ale obdivuhodná fraška. V paradokumentárním díle o střetu kultur a jazyků mluví všichni česky a já měl problém udržet přehled o tom, kdo vlastně ke komu patří. A nemyslím si, že šlo o mojí chybu.

A pak je tu Magnusek: Obchodníci. Nové peklo, které naštěstí nikdo neviděl.

A Maturita. Zas o kus vyhloubené dno.

Když už teď níž nemůžeme, upozorním tentokrát v pozitivním slova smyslu na Rozkoš Jitky Rudolfové. Není dokonalá, ale dobré filmy nemusejí být dokonalé. Rozkoš pracuje s cimrmanovsky osvědčenou metodou velkých očekávání a velkých zklamání. Neustále klade na diváka nároky, ale přitom ho odmítá odměňovat odpověďmi nebo jasnými pointami. Celý ten film byl okázalá hra na „já si budu dělat, co chci“ a mně to bylo velmi sympatické. I když spíš jako happening než regulérní snímek. Podobné pocity jsem měl vloni už jen z Nymfomanky. Na Lva bohužel až příliš anarchie.

 

Mrzela mě nedotažená, nebo spíš přetažená Křídla Vánoc. Karin Babinská je řemeslně schopná a cílevědomá, ale scénář se jí rozpadl pod rukama. Výsledek vypadá ne náhodou jako dílo člověka, který skoro deset let nic nenatočil a za tu dobu ho toho hodně napadlo – a pak měl potřebu to všechno vyklopit najednou. Po zhlédnutí jsem na každý pád zvažoval, že do evropského parlamentu zašlu žádost o zavedení kvót na počet hudebních montáží v jednom celovečeráku.

Bez doteku Matěje Chlupáčka pak bylo spíš dílo ambiciózní než povedené, ale stejně se mi těžko jen tak shazuje ze stolu. Byl to pokus udělat něco na naše poměry originálního a já pořád věřím, že příště to vyjde.

 

Prý se vloni povedlo několik dokumentů, ale ruku na srdce – kdo z nás si najde čas jít do kina na dokument? Krom všudypřítomných a dost otravných Šmejdů se mluví hlavně o Show!. Bohužel mi v seznamu pořád chybí. Já měl v tomhle ohledu obdivuhodnou smůlu. Dobrý řidič Smetana mě coby ryzí sebepropagace Remundy a Klusáka výrazně iritoval a Fulmaya o dobročinné slovenské hvězdičce, co nadělá kdesi v Nepálu víc škody než užitku (aniž si toho všimne), nemá daleko k Glen or Glenda.

Asi jsem na něco zapomněl, nějaké klenoty či „klenoty“ jsem neviděl, ale vraťme se k otázce „který film by měl vyhrát Českého lva?“ kdyby Hořící keř neprošel sítem. Moc toho na výběr není, že?

 

Akademie se ve vší pompéznosti zbavila Petra Vachlera jako někoho, kdo mohl za nízkou úroveň Českých lvů. Ještě před tím si kritici založili své vlastní ceny. Teď si už pomalu začněme uvědomovat, jak užitečnou roli Vachler plnil. Jak strhával pozornost a místo skutečných problémů jsme rozebírali, jak trapná moderátorka je Lucie Bílá.

Jestli někteří kritici uvěřili, že když založí vlastní ceny, „něco se stane“, tak utrpěli hodně velký sebeklam. Přehlédnutelnost a zbytečnost Cen české filmové kritiky jsou rok od roku patrnější, po Vachlerově exodu snad už nepřehlédnutelné. A pokud akademie doufala, že Rudolfinum vytře divákům zrak, tak žije přímo v pohádce. Dnes večer se naplno ukáže, že je jedno, jestli tu cenu předáváte levou, nebo pravou rukou, jestli je hranatá, nebo oválná a jestli se u toho tančí, zpívá, nebo jen hraje coby podkres výtahová hudba.

 

Problémy českých filmových cen začínají a končí u toho, že jde možná o hezké sošky, ale není je komu rozdat. Uspořádat ceremoniál jednou za pět let by nejspíš byl nerealistický návrh, protože rauty se samy nesní (a nechápejte mě špatně, já dneska taky vynechávám oběd, aby se toho do mě vešlo co nejvíc, jedeme v tom všichni), ale nic jiného mě ze strany pořadatelů jako řešení nenapadá.

Akademici ani kritici tohle trápení neukončí, i kdyby uspořádali fakt hodně důstojné předávání a Marek Eben s Václavem Moravcem předvedli žonglování s deseti motorovkama. Řešení musí přijít ze strany tvůrců. Točte dobré filmy, pak budeme mít dobré ceny. A vloni se hodně nedařilo. Jasně, od klávesnice se mi to mluví... ale co jiného říct?