Ano, ano, od dnešního večera (konkrétně od devíti hodin středoevropského času) si můžete na stránkách Southparkstudios.com naservírovat VŠECHNY dosavadní epizody South Parku. Jmenovitě jde skoro o 96 hodin materiálu, tj. nějaké čtyři nepřetržité dny, které vyvrcholí premiérou sedmnácté řady kultovního seriálu. Můžete se vymlouvat na to, že máte rodinu, kamarády, příbuzné, práci nebo prostě "život". To ale není důležité. Důležité je, že podobnou akci vůbec někdo spáchá, i když v případě online streamu jsou logistické nároky relativně nízké a navíc se na straně příjemců nejedná o filmový maraton jako takový. Má vůbec taková akce nějaká ustálená pravidla?

Především jde tedy často o akci společenskou. K sólovým testům vlastní výdrže se dostaneme později, ale je nutné si ujasnit, že filmové maratony se pořádaly v kinech odnepaměti a s příchodem VHS se přesunuly i do obýváků a byly jim vyhrazeny zejména páteční noci, kdy se promítala hororová pásma (holky pro změnu kontrovaly sadou romantických komedií), samozřejmě komplet s hromadou jídla, chlastu a polštářů pro ty, kdo prostě nevydrželi. Podmínkou byla parta známých, uvolněná atmosféra během projekce a minimální počet tří filmů. Ideálně ze stejného žánru nebo ještě lépe ze stejné série. Noční můry v Elm Street, Pátky Třináctého a Halloweeny k tomu skvěle seděly a skoro by se dalo říct, že jejich producenti natáčeli v osmdesátých letech další a další díly právě díky fenoménu maratonů. To je samozřejmě nadsázka, ale zbytečnost některých sequelů rozhodně podobným myšlenkám nahrává.

V českých kinech se čas od času koná nějaká ta náhražka filmového maratonu, to když se kinařům povede uprosit distributora a ke třetímu, čtvrtému dílu série seženou možnost jednorázově odpromítat i ty předchozí. Účast na podobných akcích je veliká, ale složité vyjednávání práv bohužel brání dalšímu rozpuku. Stejné je to i s opravdovými filmovými maratony, kde se jede víceméně na výdrž. Na takovou akci nejdete proto, že si chcete jednotlivé filmy užít. To prostě nejde. Sami jsme se o tom přesvědčili v roce 2001, když hostivařský Ster Century (později Palace Cinemas, dnes už Premiere Cinemas) uspořádal pokus o překonání rekordu v nepřetržitém sledování filmů. Nakonec se podařilo zdolat hranici 51 hodin, přičemž účastníci sledovali filmy nejrůznějších žánrů a délek. Byly tu rychlé akčňáky, zdlouhavá dramata, odpočinkové komedie nebo hlasité sci-fi. Po několika hodinách byla vždy krátká pauza na občerstvení a především povinnost vyplnit dotazník, který otestoval vaši pozornost při tom kterém filmu. Vyhrál nejen ten, kdo přežil do úplného konce, ale zároveň nasbíral v dotaznících nejvíc bodů. A to celé bez kávy, coly, red bullů a ostatních podpůrných prostředků.

Živě si vzpomínám, jak tenkrát lidé natěšeně vcházeli do sálu. A jak potom některé doslova vynášeli. Promítalo se tehdy deset filmů, což znamená, že řada z nich běžela dvakrát. Marek Žilka mi, vítěz maratonu, mi tehdy v rozhovoru řekl, že třeba Prci, prci, prcičky nebo Mumie ho vyloženě zachraňovaly a vytrhávaly z tranzu. Horší byla dvojitá dávka Tenké červené linie. Kdo viděl, ten jistě pochopí.

Velmi dobře si také pamatuji, že jsme se v lednu 2002, pouhý měsíc po uspořádání téhle akce, rozhodli zrealizovat komorní verzi u jednoho z našich známých, který byl vybaven na svou dobu poměrně slušným domácím kinem. V plánu bylo od odpoledne do rána hltat filmy, z nichž některé byly na českém trhu nedostupné (Once Upon a Time in China, v té době třeba i Terminator 2: Director´s Cut atd.), debatovat o nich, načež se ráno přesunout na Soundtracking, což byla slezina fanoušků filmových soundtracků, a večer pak hromadně na promítání Společenstva Prstenu. V mém případě to dopadlo tak, že jsem Pána prstenů (už jsem ho předtím viděl dvakrát - jednou na projekci, podruhé v kině) celkem úspěšně prospal. Pamatuju si úvod v Hobitíně, debatu v Roklince a Gandalfův pád do hlubin. Zbytek je jedna velká tma, která spolkla celý filmy nabitý víkend. Ale byla to zábava, nikoliv jen bezcílné konzumování filmů, a o to jde při filmových maratonech především.

Co se týče sólových výkonů, ty se v mém konkrétním případě týkají zejména seriálů. A tak to má dost možná většina z vás. Poté, co jsem u kamaráda objevil první tři sezóny Čtyřiadvacítky a kompletní box set Aliasu, bylo zřejmě o několika probdělých nocích a ztracených víkendech rozhodnuto. Tyhle dvě seriálové pecky mne zkrátka zastihly v době, kdy jsem se rád ztrácel ve filmových vesmírech a kašlal na všechny ostatní (...vesmíry). Takže při práci na volné noze nebyl problém absolvovat s Bauerem nepřetržitých šestnáct hodin druhé (a dodnes nejlepší) sezóny. Stačilo trochu plánování, plná lednička a modlení, aby se projektor při takové zátěži neuškvařil. V pozvolnějším tempu jsem během tří dnů přelouskal druhou a třetí sezónu Aliasu. Byly to krásné chvilky, které už netoužím opakovat, i když celkem rozumím výzkumům, jež dokládají, že konzumace seriálové sezóny ve větších celcích pomáhá většímu sžití s postavami a lepšímu vnímání jednotlivých dějových linií. I proto mě dost štvalo, co se nakonec stalo s Tonym Almeidou. Fanoušci vědí, těm ostatním to nebudeme kazit. Třeba do Jacka dřív nebo později dorostou.

Seriálovým maratonům mimochodem dávají čím dál tím větší prostor i velké televizní stanice. AMC chce např. finále Perníkového táty odpálit promítáním všech předešlých epizod (začíná se už 25. září). Před tou poslední bude ještě hodinový panel, ve kterém se sejdou herci a tvůrci seriálu, přičemž fanoušci jim mohou online posílat dotazy. Připadá vám to jako poslední dojení pozlacené krávy? Možná, ale pro pár lidí to určitě bude důvod, proč se hodit marod. V českých televizích si na podobné výstřelky můžeme nechat zajít chuť, i když možná je to dobře, protože si nedovedu představit byť jen několikahodinový maraton Sanitky nebo Ordinace.

Teď je to samozřejmě na vás, abyste se v komentářích pochlubili svými výkony. Předem říkám, že maraton prodloužených verzí Pána prstenů nebo všech osmi Potterů je nuda, kterou před vámi i po vás vyzkouší desítky tisíc lidí. Zkuste být trochu neotřelí, případně nám alespoň sdělte, kolik lembasu (aka šunkové pizzy) jste při sledování Frodovy cesty spořádali. Za sebe přihazuju těch šestnáct hodin s Bauerem. Už to asi netrumfnu. Už asi ani nechci. Slovy klasika: Bylo to dobré, ale bylo toho dost. A na co vzpomínáte, v dobrém či zlém, vy?