Tenhle článek je ve skutečnosti jen takovým krátkým povzdechem. Původně na jeho místě měly trůnit první dojmy z Kick-Ass 2. Těch se však nedočkáte, protože novinářská projekce se nekonala. Je to politováníhodná událost, ke které dochází maximálně jednou za deset let. Nebo dvakrát během jediného týdne, jako tomu bylo teď. Nejdřív se o den odložila projekce jOBSe, protože někdo z Ameriky zapomněl poslat aktivační klíč. A dneska jsme přišli o Kick-Ass 2 protože se nedostavil promítač. Nezávidím zástupcům distributora, když to musí vysvětlovat plnému sálu (a o den později na jOBSe přišla cca třetina původního stavu), ostatně někteří z recenzentů přijíždí nikoliv z druhého konce Prahy, ale z druhého konce republiky (taky jsem si to vyzkoušel, ale tenkrát mne pohánělo nadšení z toho, že film uvidím týden před premiérou). Ale stane se, naštěstí pokaždé jinému distributorovi. Otázka z nadpisu nicméně platí. Opravdu ještě dneska potřebujeme promítače?

Nechápejte mne špatně, k promítačskému řemeslu mám nezměrný respekt. Sám jsem jednoho promítače zpovídal, nechal si vysvětlit, co všechno bylo potřeba zvládnout k promítačským zkouškám, a dokonce jsem sám zkusil jednu cívku namotat a přilepit ke druhé. Není to žádná sranda. Při práci s klasickou pětatřicítkou jste museli nastěhovat do kabiny obří (a poměrně těžké) cívky, hezky si je namotat na kotouč, zkontrolovat začátky a konce, udělat tzv. slepky (aby vám vždy dva následující díly bezchybně najely), správně naostřit a tu a tam to během projekce zkontrolovat. Jasně, v multiplexech dost často promítači blbě ostřili, umístili obraz o půl metru nahoru, ale ve většíně případů tam seděli, takže stačilo vylézt ze sálu, sehnat si nejbližšího límečka a do deseti minut bylo vše spraveno.

 Dřív: Práce pro absolventy kroužku šikovných rukou

Dneska: Výsuvný pult s názorným (blbuvzdorným) dotekovým displejem

Digitální promítačka má ovšem jen výsuvný pult, což je v podstatě notebook s playlistem. Pokud zvládnete spustit video ve VLC playeru, zvládnete i tohle. A promítačka je nastavená podle standardu, takže jediné, co musíte tu a tam řešit je umírající lampa (a jak všichni víme, i na to je podle kinařů vždycky dost času). Technologie tedy umožňuje spustit film téměř komukoliv se základním IT vzděláním (tím myslíme Office, nikoliv pokročilé programování dynamických objektů). Jenže technologie, která by vše vyřešila dvěma kliky, je tu dušena trojitou bezpečností. Promítač, pokud mu tak ještě můžeme říkat, protože z principu jde pouze o osobu, která zapne/vypne projekci, případně naseká playlisty reklam, trailerů a filmů (některá americká kina to řeší z centrální kukaně, která dálkově obsluhuje VŠECHNY sály), se tu z osoby odborné stává pouze osobou zodpovědnou, protože dostává klíčový hattrick - kartu k promítačce (ta má unikátní číslo), harddisk se samotným filmem a aktivační klíč. Ten je downloadován do operačního systému a studio ho vydává tak, aby byl použitelný jen v konkrétní promítačce (kontrola ID) a s konkrétním filmem (ID na harddisku).

K tomu, abyste vzali kartu a vrazili ji do promítačky, vzali disk a vrazili ho do slotu, případně stáhli klíč a aktivovali celou událost tak, aby šla spustit, musíte mít nějaké to školení. Ale nepotřebujete elektrikářské, promítačské a bůhvíjaké další zkoušky! Promítači jsou cool, zodpovědnost je cool, ale tohle přece nejsou odpalovací kódy. Tu kartu může mít kdokoliv, takže celá dnešní legrace s hledáním promítače mi v digitální době přišla spíše úsměvná. A taky jsem docela chtěl vidět ten Kick-Ass.