Tak jste se dočkali, milánkové. Bude jen asi málo těch, kteří se před čtením následujících odstavců nepodívají na finální verdikt. Tak co, ulevilo se vám? Mně osobně ano. Trošku prorocky to dokonce vystihuje úplně poslední věta filmu "Všechno je vpořádku." Je. Přiznávám, že jsem měl obrovská očekávání, ale čím víc se blížila projekce, tím víc jsem se také smiřoval s možností, že tentokrát s Darrenem Aronofskym na jedné vlně nebudu a nějak se mineme. Pravda, v tomto případě by to ani nebylo nic divného, protože Aronofsky k montáži záběrů přistupuje spíše intuitivně, na základě asociací a podobností, a příběh probleskuje spíše mimoděk.

Tento fanoušky adorovaný tvůrce si na sebe ušil bič i tím, že se pokouší vizualizovat to, o čem se skoro nedá mluvit, natož to převádět do obrazů. A jak nás kdysi ve dvanáctém bodě svého logicko-filosofického traktátu poučil strejda Wittgenstein: "O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet." K tomuto vrcholu, to jest zmlknutí před tajemstvími Všehomíra, však můžeme dospět až v okamžiku, kdy jsme vyčerpali všechny možnosti jazyka. Aronofsky však přišel s kůží na trh, s tím, že mu někdo vmete do tváře (42% na Rottenech, například), že měl raději mlčet, než točit film, který je tak trochu o všem. Přinejmenším o tom, co je univerzální a opravdu podstatné. Vím, napadne vás: "Kde bere odvahu vybírat za nás? Jsme postmoderní kosmopolité a vybereme si sami." Zkuste ten hlas na chvíli ovládnout. Režisér Fontány na tom totiž musel být podobně. Kdyby dal na rady svého vnitřního kritika a příliš brzy by si zkrátil cestu tím, že by se svého záměru vzdal, nevznikl by film, který má jako jeden z mála snímků poslední doby šanci stát se v určitých skupinách kultovní. Ano, bude tak tak výdělečný, půlka diváků z něj odejde chroupat popcon do vedlejšího sálu, ale ti kdo si s ním dají práci a vydrží až do konce (těch 96 minut je takový trip, že jsem se po něm cítil vyčerpán jak po čtyřhodinovém) zažijí možná div ne filmové osvícení. Nahlodal vás již první odstavec a chcete se s postavami vydat na cestu? Čekají vás tři vyrávění o velké lásce, ve kterých - oproti starým příběhům a mýtům - zachraňuje muž ženu, a ne naopak. Již tady vám však radím: odpojte chladné rácio a zapojte hemisféru odpovědnou za imaginaci a city. Nehledejte ani realističnost. Jinak u Fontány pohoříte a budete v ní hledat to, co vám nikdy nedá. A přitom je to film, který svým platícím divákům vrací emoce po litrech.

Lhal bych, kdyby tu padlo, že jsem Fontánu pojal do všech detailů. Není ani tak problém s příběhem, který je až krystalicky jednoduchý a vlastně ho velmi hezky shrnuje již trailer. Jde o záchranu toho, kdo je vám nejmilejší - a proto toho přece uděláte cokoliv. Celým filmem prostupuje velmi silná milostná linka a pokud byste se v čemkoliv jiném ztratili, tady se vždycky navážete. Ať už jste u starých pyramid, v současnosti a nebo v New Age vizi letíte do vesmírných dálav, víte, co je tu hlavním motorem a s hlavním hrdinou prožíváte jeho dilema. Zároveň potěší i to, že co do barev a tónů lásky nejsou jednotlivé linie variacemi, ale neustále gradují. Jakkoli se asi divák bude nejvíce orientovat na nejpropracovanější linii ze současnosti, potěší vidět, jak nesmlouvavé a bolestivé lekce z lásky dostává hlavní mužská postava v jednotlivých časových rovinách, a loupe ze sebe slupky toho, co neobstojí.

Jak však bylo řečeno výše, Fontána je filmem, který kromě lásky rotuje kolem velkých univerzálních otázek. Mnohem komplikovanější je to totiž s rovinou symbolů a jejich významů. Kvůli nim Fontána vyžaduje minimálně druhou projekci (a věřte mi, že na druhou se budete těšit ještě víc než na první), protože míra "prolinkování", která ukazuje, jak všechno souvisí se vším, je na danou stopáž enormní. Čím víc nad Fontánou uvažuji a její jednotlivé scény si přehrávám v hlavě, tím víc ji vidím jako dokonale komponované dílo, kde více než kdy jindy záleží na tom, jaký záběr předchází a jaký bude následovat. A proto nesmíte vypnout pozornost ani na minutu.

Sám jsem se několikrát přistihl pří myšlence, že jsem si Fontánu snažil zproblematizovat. Ptal jsem se, jestli ty provázanosti nejsou přece jen trochu umělé a nuceně se nesnaží o přesah tam, kde žádný není. Tázal jsem se sám sebe, jestli mě snaha o originalitu vlastně tak trochu neubíjí, neunavuje a nenutí mě, abych dílo prohlásil za geniální dřív, než se takové opravdu ukáže. A jaký je rozdíl mezi Fontánou a třeba filmovou adaptací Celestinských proroctví? Výše uvedené otázky však čím dál víc naleptávala divácká slast. Ačkoliv prvních 15 minut lehoučce skřípe - neptejte se mě, jestli to bylo tím, že jsem se dosud nenaladil a nebo Aronofskym - s přibývajícími minutami film začal klouzat stále lépe a lépe, aby se po půlce zlomil v naprostou hypnózu, do které naprosto přirozeně sedne hudba Clinta Mansella. Pak už se nebudete schopni odtrhnout od plátna a nucený odchod ze sálu by pro vás znamenal snad infarkt. V tu chvíli vám průlety skrze křesťanské kříže do vzorků na sklíčcích mikroskopů a z nich dál do zanikající mlhoviny Šibalba budou připadat jako něco naprosto přirozeného. A možná si v tu chvíli začnete uvědomovat to, jak se Aronofsky snaží poukázat na podobné zákonitosti hmoty i mysli, a jak se různá náboženství a vědecké přístupy snaží odlišnými slovy vyjádřit v podstatě to samé. A nejen to: že svět je opravdu svázán jakousi Vyšší myšlenkou jako železnou obručí. Stačí se odtrhnout od pravidelného vydání Blesku a uvidíte to. Ostatně, ti z vás, kdo si mohli dopřát Aronofskyho Pi, jsou už dávno doma.

Více méně všechny Aronofskyho trademarky jsou na svém místě - lehce snové rozostření obrazu, extatická zbělení plátna, potěší camea Ellen Burstyn a Marka Margolise (kde je Sean Gullette?) - a je potěšitelné, že Aronofsky přetavil mrzký rozpočet ve výhodu. Dokonce si troufám tvrdit, že s původně plánovanými 80 milióny a Bradem Pittem by byl výsledek mnohem horší. Pitt totiž není zdaleka tak univerzální herec jako Hugh Jackman, a jeho mimické svaly často krní. Za 35 miliónů dolarů však musel Aronofsky vytěžit každý pěťák a na výsledku se to podepsalo na sevřenější atmosféře. Do opravdových exteriérů se vlastně dostaneme jen párkrát (jinak jsme v umělých kulisách), ale podobný příběh snad ani větší prostorový rozptyl nepotřebuje. Vypadala by mlhovina Šibalba tak krásně papundelkově a zemanovsky, kdyby za počítači seděla parta z ILM a ne prakticky neznámí Frantíci? Těžko. Že by nás čekala vlna velkých filmů za malé rozpočty? Vy, kteří filmy sledujete pravidelně, víte, že jedna taková se přes nás zrovna valí a mnohé výsledky rozhodně za vidění stojí. Ačkoliv tomu recenze v Americe neodpovídaly a Aronofsky dostal nafrak, my v "daleké bizarní Evropě" můžeme Aronofskymu klidně říci: "Rozumíme ti. A to co říkáš, za slyšení stojí."

Šlo by přidávat další odstavce, opěvovat to a ono, ale Fontána je přesně ten typ filmů, které vás překvapí, ačkoliv jste si o nich načetli kde co. Co může být lepšího? Předchozí slova tedy berte jen jako nízkotučný předkrm před hutnou vizálně-myšlenkovou krmí. Já osobně jsem velmi spokojen a už se nemůžu dočkat oficiální premiéry. Některé otázky a pocity si totiž pustím krevním řečištěm rád opakovaně. Fontána se u vás do téhle skupiny s největší pravděpodobností taky dostane.

P.S. Pražáci, neuděláme nějakou hromadnou projekci? Qualkalime, už rezervuj...