Nějak nevím, jak se scenáristou (a excelentním spisovatelem) Davidem Benioffem naložit. Chytrolín, který se do světa filmu nacpal výtečnou adaptací vlastní knihy 25. hodina, si už nadělal hodně nepřátel demýtizovanou bájí o bitvě o Tróju. Mně osobně se jeho přístup zamlouval (ne tak Petersonova realizace, ovšem to sem nepatří :-), ale tak nějak tuším, že patřím k menšině. Každopádně se po půlmiliardové Tróji začalo Benioffovo jméno hodně často skloňovat, a to jak v souvislosti se spin-offem Wolverina a dosud nerealizovanou adaptací klasiky Komu zvoní hrana, tak i v kontextu psychárny desetiletí jménem Stay, v jejíž recenzi se marně pokouším najít smysl celé té šílenosti.

Benioffovi ale ani komerční zatracení od amerických diváků nestačilo ke zklidnění hormonů, a proto si jako další autorskou výzvu vyhlédl remake dánského dramatu Brothers. Ano, to je ten film, jenž v redakci jednohlasně považujeme za největší dílo uplynulého roku a který spolu s Crash obdržel jako jediný v historii MovieZone maximální hodnocení. Na první pohled se blížíme průšvihu ve stylu amerického Oldboye, ale pokud uvážíme, že Amerika nemá k hlavní dějové lince („voják zajatý v Afghánistánu a prohlášený za mrtvého“) zdaleka tak daleko jako k explicitnímu ustřihávání jazyka a že Benioff nastartoval kariéru díky komorní psychologické drobnokresbě, nemusíme hnedka odhazovat flintu do sněhových závějí. Třeba to klapne.

Aby šumu okolo Bratrů nebylo málo, vydává se naopak režisérka Susanna Bier na druhou stranu oceánu. Pod produkční záštitou DreamWorks a Sama Mendese se její americký debut bude znovu věnovat tématu smrti a rozklížené rodiny. S tím rozdílem, že se Bier ve snímku Things We Lost in the Fire podělí o trápení vdovy, která začne bydlet s nejlepším kámošem svého zesnulého manžela. Styčné body s Brothers tu jsou ale pořád evidentní.