Další várka novinek ze světa filmové hudby od našeho soundtrackového specialisty. 

Kompletní vydání Bena Hura, Hooka a Titanicu

Milovníci zlatého věku filmové hudby dozajista ocení vydání kompletní hudby k filmu Ben Hur, kterou v roce 1959 zkomponoval Miklos Rosza. Remasterovaný soundtrack vychází v nákladu pouhých 2000 kopií a obsahuje více než šest hodin hudby. Kromě alternativních a po různu rozšířených skladeb se lze dočkat i bohatého materiálu v podobě 28 stránkového bookletu. Více informací zde.

Ben Hur však není jedinou zajímavou reedicí, která zanedlouho spatří světlo světa. Splaceným dluhem bude i rozšířený soundtrack ke Spielbergově filmu Hook. 27. března se tak splní sen mnoha fanoušků filmové hudby, kteří již dlouhou dobu volají po vyčerpávající a zvukově kvalitní nahrávce jednoho z nejlepších a motivicky nejbohatších děl Johna Williamse. Hook vychází pod hlavičkou vydavatelství La-La-Land Record.

Do třetice je tu Hornerův Titanic, který se v souvislosti s obnovenou premiérou filmu dočká výroční edice. Jeden z nejpopulárnějších soundtracků všech dob bude k dostání ve 4 diskovém kompletu. Kromě digitálně vyčištěné a dříve neuvedené hudby má albu obsahovat i dobovou hudbu. Bonusem je CD Back To Titanic, které vyšlo těsně po vydání oficiálního soundtracku a navazovalo na jeho úspěch. Sběratelská edice vychází 27. března 2012.

Ohlášené projekty

Nyní se podívejme na připravované filmy, který slibují i nevšední hudební doprovod. Není asi velkým překvapením, že za soundtrackem ke sc-fi Prometheus stojí Marc Streitenfeld (Americký gangster, Robin Hood). Film, který je volně inspirován a protkán motivy z Vetřelce, je očekávaným trhákem roku a dozajista i velkou skladatelskou příležitostí. Překonat původní kompozici Jerryho Goldsmithe bude dozajista oříšek, Streitenfeld se navíc představil spíše jako rutinér a poměrně nenápadný autor, avšak nepředbíhejme událostem.

Henry Jackman (X-Men: První třída) vystřídal Alana Silvestriho a bude skládat hudbu pro pokračování akčního filmu G. I. Joe nazvané G. I. Joe: Retaliation. Jackmanova hvězda nabírá na popularitě a kromě výpravného akčního filmu se v současnosti podílí na nevšedním hororu Abraham Lincoln: Lovec upírů, který vzniká v režii Timura Bekmambetova (Wanted).

Stálý spolupracovník Davida Lynche, skladatel Angelo Badalamenti (Twin Peaks) komponuje hudbu pro ruský válečný velkofilm Stalingrad. Drama o jedné z nejkrvavějších bitev druhé světové války režíruje Fjodor Bondarčuk, který hodlá zprostředkovat válečnou vřavu v populárním 3D formátu. Pro Badalamentiho zajímavý úkrok mimo tradiční žánr a styl. Nejblíže válečnému filmu se skladatel ocitl roku 2004 v souvislosti s dramatem Příliš dlouhé zásnuby.

Daft Punk, The Chemical Brothers a nyní Orbital. Další skupina proslavená elektronickou taneční hudbou skládá pro film. Považme, že tím projektem není nic menšího než americký remake dánského thrilleru Dealer, který v rodné zemi natočil Nicolas Winding Refn (Drive). Ten se nyní spokojil pouze s úlohou producenta, režii převzal méně známý Luis Prieto. Zajímavá kombinace, těšíme se! 

 

Soundtracky ve zkratce

Mezi vlky
Autor: Marc Streitenfeld
Stopáž: 35:09
Hodnocení: 5/10

Marc Streitenfeld složil atmosférický a překvapivě komorní soundtrack bez okázalého patosu a velkolepé akce. Vystačil si přitom s malým orchestrem, kterému vévodí smyčcová sekce. Hudba není apriory dramatická či nadbytečně přepjatá, ale spíše atmosférická, v intimnějších místech pak dosahuje neobyčejně melancholické nálady (You Are Gonna Die). Skvělý poslech, dokud si hudba udržuje onu posmutnělou náladu, ovšem temnější polohy, které naštěstí zastupují menší část soundtracku, jsou jen zcela průměrné a v jádru nezajímavé. Ke slovu přicházejí nejrozmanitější syntetické zvuky, výsledek je sice působivý ve filmu, na albu samotném však nikoliv. Nepřekvapí, že vysloveně kakofonické skladby (Running From Wolves) jsou takřka neposlouchatelné. Ve vytváření hypnotické atmosféry je Streintenfeld silnější než v napjaté poloze, které zkrátka chybí větší důvtip a originalita. Řemeslně solidní soundtrack bez titánských ambicí, zato s notně rozpačitou výstavbou. Výsledný dojem tak nemůže být o nic lepší.

Mission Impossible – Ghost Protocol
Autor: Michael Giacchino
Stopáž: 76:31
Hodnocení: 6/10

Hudbu pro další díl populární série opět obstaral Michael Giacchino (Super 8). Dominantou je orchestr s převládající žesťovou sekcí a elegantními smyčci. Některé aranže a ladnost dají připomenout atmosféru bondovek (In Russia, Phone Dials You) a nechybí ani mohutný ruský zpěv – část filmu se odehrává v Moskvě. Vyjma sborů, jež se v danou chvíli zajímavě protnou s ústředním motivem, neobsahuje soundtrack prakticky žádnou zapamatování hodnou melodii. Nejlepší a svým způsobem objevné tak zůstávají snad jen variace na ústřední téma. Kouzelný okamžik přichází ve skladbě A Man, a Plan, a Code, Dubai, kdy Giacchino naladí jemnou arabskou melodikou a hudba chytne patřičně epický ráz. Ještě zdařilejší jsou indické rytmy ve skladbě Mood India. Zatímco rozmanité vlivy „world music“ skladatel využívá s prospěchem, v akční a vysloveně dramatická hudba zanechává otisk nepříjemné rutiny. Pokud si odmyslíme vysoké řemeslné kvality, postrádá tak hudba jakýkoli zajímavější přesah. Mission: Impossible – Ghost Protocol představuje pouze standardní hollywoodské dílo, které zní paradoxně zajímavěji na soundtracku, než jak jsem si ho pamatoval z filmu.

Muž na hraně
Autor: Henry Jackman
Stopáž: 43:00
Hodnocení: 3/10

Ambientní doprovod Henryho Jackmana pochopitelně rezignuje na výrazné melodie a motivy. Espritem soundtracku je tepavá elektronika, samplované nástroje a notně jednotvárné rytmy. Muž na hraně svou náladou a stylem připomíná doprovod k filmu Telefonní budka, za nimž stojí Harry Gregson-Williams - ne náhodou oba snímky spojuje obdobná práce s prostorem a jednotou času. Ve filmu sice hudba pomáhá udržet konstantní napětí a dramatičnost, vlastní poslech je však synonymem pro utrpení a pádným důkazem toho, že ne každý soundtrack je přenosný i mimo hranice filmového díla. Pomineme-li hutný či otravně agresivní design zvuku, zbývá jen vršící se kopec nudy a zbytečnosti. Co na tom, že se soundtrack pokouší tvářit moderním dojmem. Cliff Martinez v Nákaze sice postupuje obdobným způsobem, když nelpí na hudebních motivech, ale zdánlivě jemných detailech, ambientních plochách či specifickém zvuku. Výsledek je i přesto nesrovnatelný. Martinez je v rámci stylu pořád o mnoho a mnoho kroků dál.