Minulý týden jsme propráním blu-raye posledního Pottera uzavřeli jednu velkou kapitolu kinematografie. Dnes se pro změnu díváme na zoubek remaku legendárních Strašáků. U hlavních hrdinů obou filmů přitom hraje výraznou roli jeden módní doplněk - ano, brýle. Proprieta ve filmech ne tak samozřejmá, ale zato často příznačná a z hlediska dějotvorného i důležitá. Proto jsme projeli naše archivy i vzpomínky a vybrali postavy, u nichž nás nápodobně zaujalo, že si postava musí svůj zrak korigovat sklíčky zasazenými v obroučkách.

.

Cival

Brýle jako symbol slabosti. Jako znak určitého handicapu. Tahle proprieta plnila ve Strašácích Sama Peckinpaha hodně důležitou úlohu. Dustinu Hoffmanovi ji totiž na konci příznačně rozbili – a on se pak musel těm otravným pobudům postavit jako ryzí chlapák bez tlustých sklíček na očích. Jeho hrdina projde ve Strašácích intenzivní, působivou a svým způsobem uvěřitelnou proměnou, která jen posiluje katarzi celého thrilleru (jehož remake mě ani po durově pozitivní recenzi upřímně nezajímá). Obrýlenou postavu v mých očích nelze napsat ani zahrát líp - a rozhodně ji nelze přesvědčivěji napasovat do tak strhující thrillerové řachy. 

duro

Brýle jsou cool. Už dávno i ty dioptrické, dokonce slepecké (pistolník Armand Assante ve westernu Slepá spravedlnost), o slunečních ani nemluvě. Chow Yun-Fat z nich udělal trend, Matrix fetiš. V Mužích v černém chránily před vygumováním paměti, v Terminátorovi skrývaly rudě žhnoucí pohled zabijáckého stroje. Ale jen jedna filmová série je povýšila na ekvivalent magického artefaktu, který hrdinu zvedne z prachu a dá mu sílu náležitě nakopat padouchům zadnici. V jedničce i dvojce Bladea (možná i v trojce, ale tu si už nikdo nepamatuje) zahájí nasazení brýlí nejen bujarý techno odzemek, ale hlavně krvavou vybíjenou. Upíři rotují vzduchem, lebky explodují, vylomené tesáky chřestí na dlažbě, Marek Vašut se zpopelňuje... a brýle drží jako přivařené, protože Blade a ony jednou jsou.

Imf

Původně jsem chtěl skórovat týpkem z jednoho filmu Tsui Harka, který má vyndavací skla, ostrá jako břitvy, jimiž pak šermuje a řeže do hlavního hrdiny. Jenže je to bezejmenný pěšák a produkt asijské mimóznosti. Takže zkusíme trochu slavnějšího nositele brýlí. Ale opravdu jen trochu. Jensen v podání Chrise Evanse to totiž nedotáhnul ani do českých kin. Comicsová adaptace The Losers ale nebyla úplný průšvih (i když víc než comics připomíná obyčejné akční béčko) a Evans jako akční geek v lennonkách, s obříma rukama, manga tričkem a divnou bradkou je prostě komik k pohledání. Jedinečný důkaz toho, že tahle hora svalů zvládne víc poloh, ostatně podívejte se na Sunshine a hned potom na Fantastickou čtyřku nebo Kapitána Ameriku. Není to Shakespeare, asi nedostane Oscara, ale ten kluk se prostě snaží. A Jensen je typickou ukázkou postavy, která trčí vysoko nad jinak celkem průměrný film. Představte si svého ajťáka, přidejte smysl pro humor a několik kýblů kreatinu a jste doma..

KarelR

Brýle jako ultimátní převlek! Když Siegel a Shuster vymýšleli Supermana, zas tak moc práce jim to možná nedalo. Prostě uplácali supersilného mimozemšťana s laserovo-rentgenovým zrakem, kterého oslabovaly akorát zelené krystaly. Jenže co s ním na Zemi, kde byl nucen žít obyčejný život? Tam už to musela být o něco větší fuška, a duo se nakonec uchýlilo k dnes už legendárnímu a stokrát zparodovanému tahu: Jednoduše mu nasadilo brýle, které dokázaly přesvědčivě ukrýt nejen jeho tvář, ale především hory svalů, a udělat z něj ňoumoidního novináře Clarka Kenta. Revoluční nápad, revoluční superhrdina. Superman se potom stal symbolem nejen na stránkách comicsových sešitů, ale i na filmovém plátně, kde si brýle předalo hned několik herců. Jak budou slušet Henrymu Cavillovi? To se dozvíme až v roce 2013, chlapec má ale určitě co dohánět.

Mr. Hlad

Brýle jsou k mnoha věcem. Můžete v nich vypadat jako intelektuál, můžete se přes ně důležitě dívat na svět a nebo – to jen výjimečně – chrání člověku oči před sluncem, případně mu pomáhají, když zrak neslouží. Nejdůležitější ale je, že s pomocí slunečních brýlí vidíte, jak naši společnost ovládají fakt hnusní mimozemšťané. A protože s tím nechce nikdo nic dělat, musíte se o to postarat sami. Jako John Nada ve filmu Johna Carpentera Jsou mezi námi. Zedník s figurou středně rostlého slona nejdřív ukecal kámoše (tak, že do něj pět minut v kuse mlátil), a pak společně popadli malý arzenál a šli zachránit svět. Jasně, John Nada není nejsympatičtější hrdina filmového plátna a Jsou mezi námi patří mezi ty slabší filmy Johna Carpentera, ale na druhou stranu tahle hláška a tahle bitka patří dnes mezi klasiku. A upřímně - radši bych měl v případě útoku mimozemšťanů po ruce tohohle drsňáka než premianta z Bradavic.

st39.6

Nejoblíbenějšího brýlatého hrdinu mi vyfouknul redaktor, který dost možná ani neexistuje, ale tentokrát to Karlovi prominu. Když se totiž řekne slovo "brýle", jako na prvního si vzpomenu na Riddicka, kterak pod nimi skrývá lesknoucí se očka se schopností vidět ve tmě. I v Černočerné tmě, když na to přijde. Je to přibližně šest let, co jsem na sci-fi Davida Twohyho narazil v bazaru a koupil ji jen tak, naslepo, protože mělo její DVDčko naprosto parádní obal (sběratel se ve mně nezapřel už tehdá) a když jsem pár týdnů na to placku strčil do přehrávače, nestačil jsem se divit. Vin Diesel byl neskutečně cool (že mu to vydrželo i přes šílenosti typu Ochránce až dodnes, je malý zázrak) a když pobíhal mezi skeletony mimozemských monster a jako uprchlý vězeň děsil posádku ztroskotané lodi na neznámé planetě, byl jsem nadšený skoro jak z Matrixu. Protože mi Twohy ukázal, že s dobrým námětem se dají dělat divy i při naprosto minimálním rozpočtu, a protože dal Diesel vzniknout postavě, ze které jsem měl hrůzu a přitom jsem jí fandil. Riddick je prostě řízek, který si většinu sci-fi hrdinů dává ke svačině. Nepokažte s ním trojku, pánové.

A kdo jsou vaši favorité?