Zpomalovačka, slow-motion, bullet-time... různá jména pro podobné efekty, které mají za úkol upoutat vaši pozornost. A to platí doslova. Zpomalovačka jako filmový prostředek slouží především k tomu, aby režisér divákovi naznačil, že se děje něco důležitého a výjimečného, případně aby tvůrce vyjádřil, že probíhající události mají pro hrdinu kromobyčejný význam. Určitě ten pocit, že se "zastavil čas" znáte z vlastní zkušenosti. Zahlédli jste krásnou blondýnku na ulici, bezmocně sledovali, jak vám padá sklenička z ruky, nebo jak po vás někdo hodil klíče. Zatímco někdy lidský mozek prostě vypne (a z vás je trouba, co nestihll zareagovat), jindy naopak vnímáme těch pár vteřin zostřeně a čas se nám jakoby natáhne. Je to subjektivní jev, který lze filmově vyjádřit právě zpomalovačkou. To ale mluvíme o uměleckém užití. Dnes se mnohem spíš zpomalovačky používají stylem, který si prosadilo reklamní a videoklipové řemeslo - pomalu rozkvétající exploze, lidé plavmo padající do prázdného prostoru, těsné minutí dvou předmětů (nebo jejich náraz a následné tříštění), podvodní scény, v nichž zpomalení vyjadřuje onen pocit lehkosti, jenž nám dává vodní masa apod.

Bez možnosti manipulovat s časem si dnes už hollywoodské filmy lze představit jen stěží, tím spíš, že tento prvek pořád ještě patří do arzenálu velkých kluků - jednoznačně vaší produkci oddělí od amatérských pokusů a domácího videa, které je točeno jedna ku jedné. Kolik snímků natočíte, tolik jich do etéru pošlete. Tak vnímáme realitu, a tak ji taky vyžadujeme u spojitých filmových scén - bezvýhradně např. u dialogů, pokud tedy nechceme třeba zpomalovačkou jednoho z řečníků naznačit, že ten druhý se stará o úplně jiné věci a začíná si všímat detailů kolem. Zpomalené prostředí se náhle otevře a odhalí další vrstvy. Třeba bzučící mouchu, šepot kolegů v pozadí, kapající kohoutek. Všechny tyhle věci můžete snadno vyjádřit v knize, kde lze popisu interiéru věnovat deset stran. Ve filmu ale jedete neustále kupředu, bez možnosti delšího pauzování. Proto je elasticita času důležitým výrazovým prostředkem nejen v akčních scénách, kde chcete divákovy oči nechat "lízat" vizuál o něco déle.

A komu vlastně za vynález zpomaleného filmu vděčíme? Rakušanovi Augustu Musgerovi, který jako první předvedl dvakrát zpomalený film v roce 1907. Stalo se tak v Grazu, rakouském městečku, které později svou kariéru proslavil i Arnold Schwarzenegger. První projektory uměly promítat obraz rychlostí 16 snímků za vteřinu, což bylo nejen nedostatečné z hlediska spojitosti pohybu, ale zejména to způsobovalo rušivé blikání obrazu. Musger se snažil problém vyřešit a přišel na to, jak donutit projektor, aby promítal několikanásobně rychleji a dosáhl tak plynulejšího chodu bez blikání. Jeho patent vlastně spočíval nikoliv v natáčení rychloběžnou kamerou, ale v klonování již natočených snímků. Tuto metodu dodnes používá řada amatérských střihových programů na PC a najdeme ji i ve filmových promítačkách (35 mm projektory v kinech promítají nikoliv zdrojových 24 snímků za vteřinu, ale trojnásobných 72, aby se zamezilo blikávání obrazu). Musger bohužel v roce 1914 opomněl zaplatit za prodloužení patentu, a na jeho vynálezu tak zbohatli jiní.

Rychloběžné kamery přišly později a jedním z pionýrů jejich užití v komerční kinematografii byl Sam Peckinpah, jehož sametové zpomalovačky jsou jedním z trademarků. Dnes se díky boomu levných digitálních kamer používají extrémní zpomalovačky i v televizních pořadech (např. Time Warp na Discovery) a možnost mnohonásobně zpomalit záznam má i řada dostupných fotoaparátů a kamer, většinou ovšem za cenu redukovaného rozlišení. Možnost nahrávat např. stonásobně zpomalený děj ve Full HD pořád ještě zůstává doménou drahých přístrojů - zmrazit čas lze ale v éře digitální kinematografie snadno - kromě jednodušší technologie (analogové kamery musely fyzicky zaznamenávat obří množství snímků, takže se musely doslova rozžhavit doběla) je také snazší zpomalovačky učesat nebo vylepšit pomocí digitálních kouzel v postprodukci. Není ovšem zpomalovačka jako zpomalovačka, jak si předvedeme na následujících příkladech z žánru.

Index zpomalení 0,001x (časosběr)

Občas musíte místo zpomalovačky použít zrychlovačku. Jak už bylo řečeno, lidé z dřevních dob kinematografie (úsvit 20. století) jinou možnost neměli, a protože natáčeli v rychlostech cca 15-16 snímků za vteřinu, jsou všechny filmy z tohoto období poněkud zrychlené, protože je pouštíme minimálně o třetinu vyšší rychlostí (24 snímků za vteřinu). U grotesek to samozřejmě nevadí, možná proto i dnes dvojnásobně zrychlení herci automaticky vyvolávají úsměv na tváři, nejlépe v kombinaci s přiblblou hudbou. Alespoň čeští komediální mistři si to ještě pořád myslí. Diváci nikoliv. Docílit něčeho podobného je snadné, prostě několik snímků z natočeného materiálu smažete - mírně zrychlený pohyb je ovšem trhaný. V titulku ovšem máme tisícinásobné zrychlení, které se používá pro vyjádření rychle plynoucího času. Rychle plující mraky po obloze, akcelerovaný východ slunce, auta na noční silnici, protáhlá zrychlovačkou do barevně pulzující čáry. Příkladů je nepočítaně, záleží jen na fantazii. V sérii Rychle a zběsile jsou podobným způsobem často ilustrovány přechody dne a noci. Stačí ze stativu "nafotit" stovku fotek - jednu každých pět minut, tj. 12 za hodinu - na osmihodinový úsek lámání noci v den to postačí. Při puštění plnou rychlostí 24 snímků za vteřinu se pak tahle sekvence odehraje ve čtyřech vteřinách (96 snímků). Primitivní, ale stále efektní.

Index zpomalení 0,9x (undercranking)

Undercranking nebo-li podtaktování. Název tato technika zdědila po starých kamerách na kličku. Když chtěl kameraman, aby se natáčený děj v kině jevil rychlejší (např. honička aut nebo rvačka), jednoduše točil kličkou pomaleji - film se pomaleji otáčel, za stejný čas se zaznamenalo méně snímků a ty se pak, puštěny na promítačce konstantní rychlostí, proměnily ve zrychlenou scénu. Stejně "podváděl" ve svých hongkongských filmech Jackie Chan. Ne že by potřeboval zrychlovat, ale zjistil, že když vyhodí z každé vteřiny dva snímky (natáčel tedy 22 snímků za vteřinu, v kině se pak pouštělo pak klasických 24), vypadá to ještě líp. To samozřejmě platilo jen pro bitky.

Index zpomalení 1x

To je základ, jak ho znáte z brazilských telenovel, hollywoodských velkofilmů nebo Televizních novin. Prostě základní vnímání reality, které považujeme za zcela přirozené. Ve filmové řeči je to 24 snímků za vteřinu, video užívá spíš 25/29,97 snímků za vteřinu, což je mimochodem jeden z mnoha znaků, které je vědomě i podvědomě v divákově mysli odlišují. Ale to už je na jinou, podstatně techničtější pohádku.

Index zpomalení 1x (jinak)

Šedesát snímků za vteřinu je v oblasti videoher tzv. Zlatým grálem plynulosti. Když hrajete např. závodní hru v téhle dvojnásobné palbě, máte z pohybu přirozenější, plynulejší pocit. A vše vám připadá dynamičtější. James Cameron se dlouhá léta snažil prosadit místo neustále rostoucího rozlišení i navýšení rychlosti promítaček. Kinematografie se místo dvojnásobné rychlosti vydala cestou stereo (3D obrazu), ale do budoucna to vypadá, že se dočkáme i promítání nativních materiálů zaznamenaných rychlostí 60 fps. Rozdíl je hůře uchopitelný, ale rozhodně ho budete vnímat jako další evoluci filmového média. U digitálních promítaček není problém vyšší rychlosti docílit, překážkou je tak momentálně jen vyšší cena a stále velký trh spoléhající jen na analogové 35 mm projektory.

Index zpomalení 2x

Když natočíte kamerou záznam v 60 fps (umí to některé dražší Full HD kamery) a pustíte ho standardní rychlostí, dosáhnete zpomalení v rozsahu 2-2,5x. To už je dost na to, abyste se propadli do zcela odlišného vnímání reality. Není to ještě na makrozáběry tříštícího se skla po zásahu kulkou, ale na zbystření publika to úplně stačí. Vzhledem k omezeným technologiím tohle zpomalení patří k historicky nejužívanějším (většina kamer uměla dvojnásobný framerate v základu a nebylo tedy třeba použít speciální hardware, případně se mohlo točit hned z několika úhlů naráz).

Replay (dřív 3-5x, dneska i mnohonásobně víc)

A tím se dostáváme ke specifickému užití zpomalovaček. Replaye, neboli opakované záznamy, určitě znáte z televize. Ty jednodušší se zpomalovaly od dvojnásobku po pětinásobek a najdete je i ve filmech, protože opakovaný záběr (z různých, ale i stejných úhlů (tzv. double cut) opět umožní upozornit na to, že tohle či tamto bylo důležitější, než si myslíte. Sportovní replaye z televize připomínají např. bitky z filmů Tonyho Jaa, kdy jsou ty nejšťavnatější kousky vždy promítnuty několikrát z různých úhlů. Ale nesnažte se je používat jako manuál, budete z toho mít leda naraženou kostrč. Moderní vybavení postupem času umožnilo i mnohem výraznější zpomalovačky, takže můžeme sledovat beztížné svaly atletů, jak se na stovce překážek vzdouvají a pak na sebe zase vážou gravitaci. Je to obskurní, surreálné, ale zatraceně návykové. Ten pocit, že vidíme víc, než je nám za běžných okolností souzeno, je natolik opojný, že ho současná kinematografie ráda nadužívá (drtivá většina 3D efektů v dnešních filmech je vázaná na zpomalovačky). John Woo si např. na dvoj až trojnásobných zpomalovačkách udělal kariéru. Na vlající kabáty a poletující holuby stačí bohatě.

Index zpomalení 10x

Málo na zachycení křídel kolibříka, ale tak akorát na ten podivný pocit natahovaného nekonečna. Mince odrážející se od země plavou vzduchem jako balónky, voda řinoucí se z kohoutku působí jako ospalý vodopád. V téhle rychlosti působí doskoky na kole, snowboardu nebo motorce majestátně, exploze vás olizují z větší blízkosti a všechno začíná mít značně deformované měřítko. Přirovnání proudu vody z kohoutku k vodopádu není samoúčelné. Napadlo vás někdy, proč budí modýlky ze Star Wars (ano, ty X-Wingy opravdu nemá George Lucas v hangáru, i když to někteří z nás dodnes věří) při poletování vesmírem (pardon, černě polstrovaným bazénem) dojem reálných stíhaček? Je v tom řada kamerových triků, ale také jednoduchá rovnice, která říká, že pokud chceme snímat zmenšeninu - nebo ji rovnou nechat vybuchnout, což je samozřejmě nejzábavnější - vcelku dobře funguje, když tak činíme ve zpomaleném záběru. V tu chvíli se totiž setřou kinetické rozdíly mezi předlohou a modelem (model auta či vláčku se samozřejmě vzhledem k odlišné hmotnosti a dynamice chová jinak). Metodou pokus omyl bylo zjištěno, že poměr je zhruba takový, že velikost je druhou mocninou rychlosti, takže pokud máte model auta jedna ku šestnácti, musíte záběr natáčet čtyřikrát rychleji (tj. čtyřnásobně ho zpomalit). Modely budov jsou v měřítku od 1:50 do 1:100 (mrakodrapy), takže desetinásobné zpomalení přijde vhod. Pokud chcete extrémně zpomalenou explozi, stačí použít měřítko natáčet tak rychle, jak moc je model zmenšený. Jako v případě výbuchu Bílého domu ve Dni nezávislosti. To je mimochodem snímek s největším počtem modelů a miniatur. A zjevně to tak i zůstane, protože dnes už se nákladné miniatury čím dál tím častěji nahrazují počítačovými triky.

Index zpomalení 50x

Tohle už jsou hračky pro dospělé. Padesátinásobek ale při snímání běžných dějů (hořící oheň, tříštění předmětů o zeď, průstřely) už nabízí podstatně zajímavější podívanou. Jestli byl desetinásobek pouhým krycím manévrem, tady už otvíráme bránu do světa nevídaných vizuálních orgií. Dříve byly dopřány pouze vědcům, ale dneska podobný fetiš najdete v každém druhém televizním pořadu. A publikum se ho zjevně nemůže nabažit. Ve filmech jsou často tyhle extrémní zpomalovačky použity, když někdo někam padá (první fáze pádu, kdy je osoba jako by zastavena v prostoru), nebo něco náhle vzplane. Existují ovšem i kreativnější možnosti, třeba Neův pravý hák do tváře agenta Smithe a následné šíření tlakové vlny napříč obličejem.


Index zpomalení 1000x

Super slow motion při kterém se rychlé věci přestávají hýbat, nadzvukové vypadají unaveně a všechny rychlejší hledají lavičku, kam by si mohly sednout. Navzdory tomu, že je kam zpomalovat už se tady z diváckého hlediska blížíme ke zmražení času, takže lze tento efekt často vidět třeba v superhrdinských filmech nebo v momentech, kdy postava analyzuje scénu tzv. v mikrosekundě a čas pro ni plyne extrémně pomalu. Většinou je to krátkodobý efekt a děj se po něm opět rozeběhne standardní rychlostí.

Index zpomalení 5000x

Ultra slow motion. Kulky pronikají ocelovými pláty jako plavec vodní hladinou, trhliny ve skle, které se běžně šíří nadzvukovou rychlostí, se objevují se zpožděním běžně označovaným jako akademická čtvrthodinka. Hledáte dálkové ovládání a chcete přetáčet dopředu. Možná i proto se tyhle extrémy (milion snímků za vteřinu) u filmů nepoužívají. Pár vědeckých záznamů, ve kterých se většinou něco rozbíjí napadrť, ale poučí o křehkosti či pevnosti různých věcí. A to je info k nezaplacení.

Index zpomalení 1 000 000x

Tohle už je staré dobré zmražení času, kdy subjekt opravdu vytuhne a kamera ho objíždí (Matrix), případně hrdina funguje normálně a tuhne jen okolí (X-Men). Lze to udělat fyzicky (desítky až stovky kamer/foťáků) nebo trikově (virtuální kamera) a po prvním Matrixu se toho chytilo tolik napodobitelů, že to vlastně i přestává být zajímavé. Ten milion v nadpisu je spíš orientační, nicméně nejrychlejší existující kamera podle všeho umí "jen" 200 milionů snímků za vteřinu. Při těchto rychlostech nastává ale nejen problém uložit někam všechna ta data (milion fotek během jediné vteřiny), ale především jak snímané objekty nasvítit tak, aby nedošlo k jejich upálení. Při ultranízké závěrce 1/1 000 000 je logicky nutné scénu extrémně přesvítit. Proto je možné při některých vědeckých pokusech možná pouze první dobrá, protože samotné nasvícení sežehne testovaný vzorek na uhel. Pro herce to naštěstí neplatí, protože ve filmech se podobných extrémů dosahuje výhradně pomocí triků. Vědci ovšem nespí. Teoreticky je prý možné vyrobit kameru, která zachytí dvacet miliard snímků za vteřinu. Kam se uloží, to nikdo neví, ale už při tisícovce snímků za vteřinu není problém během minuty a půl zaplnit terabytový disk, což znamená, že v případě téhle hračky byste na jedinou vteřinu spotřebovali prostor cca 220 petabytů. Google denně zpracuje sotva desetinu takového objemu. To jen tak pro představu.

Ale bez ohledu na vrčící rychloběžky a astronomické indexy je jasné, že zpomalovačky a akční filmy k sobě prostě patří. V rámci neotesaného žánru je můžeme brát jako invazi neředěné elegance a možná i jakousi poezii recitovanou hrubou technologickou silou. Jen se to s nimi nesmí přehánět, což je zatraceně těžké v době, kdy může i dvanáctiletý kluk s dobrým foťákem udělat z destrukce angličáků za pomoci správného kmitočtu a soundtracku epickou podívanou jak z dílny Michaela Baye.