Po regulérní recenzi a několika drobcích v novinkách jsme se rozhodli pro trochu netradiční pohled na poslední film Davida Finchera. The Social Network v nás totiž rezonuje - chtěli jsme v tomhle volném sledu úvah napsat proč.

Následující materiál obsahuje jednak příspěvky KarlaR, Shushiky a Civala,
ZADRUHÉ PAK SPOILERY!

KarelR

„Žili jsme na farmách, potom ve městech, a teď budeme žít na internetu.“
Sean Parker, The Social Network

Můžete se tomu vysmívat, můžete to zpochybňovat a můžete tvrdit, že na tom vlastně zase tolik nezáleží. Ale faktem je, že Facebook ovlivnil životy dnešní mladé generace jako máloco. I já, který s tmavomodrým žroutem času moc nekamarádím a nečiní mi problém si ho na čtvrt roku deaktivovat, chápu jeho výsostnou důležitost v současném světě. Chatové pokecy už se nevedou přes ICQ, fotky se neházejí na rajče, a když je potřeba naplánovat nějakou akci, prostě se založí na FB. A běda těm, kteří ho nemají, takže je třeba kontaktovat je sólo.

Facebook do velké míry překopal systém, kterým komunikujeme se svým okolím. Přestože ale šetří hodně peněz za kredit, daň za jeho užívání je sakra vysoká. Nemluvím teď jen o desítkách a desítkách minut, které každý den nastřádáte kontrolováním svojí hlavní stránky. Mluvím hlavně o tom, jak podtrhává odcizení lidí v moderní době. Počátky komunikace bez osobního kontaktu sice sahají již do časů dopisů a telegramů, které později vystřídalo telefonování, smskování, mailování a chatování (když to vezmu hodně hopem). Jenže až v posledních letech na nás začaly její důsledky doléhat s nenápadnou tíží.

Přes nastínění tohohle diskutabilního problému dnes ale nehodlám řešit, jestli je používání Facebooku dobré nebo špatné. Je to jednoduše logický krok kupředu. A to moc dobře vědí i scenárista Aaron Sorkin a režisér David Fincher, dva mozky zodpovědné za The Social Network. Na jejich filmu můžeme donekonečna řešit vypiplaný vizuál, skvělé herce, podmanivou hudbu a vyladěné dialogy. Jenže to nejdůležitější je jinde. Fincherova novinka je především o sdělení, že je to zase člověk, kdo se musí rozhodnout, jak naloží s výdobytky pokroku. A právě tady se ukazuje, že ať se svět modernizuje jak chce, ve finále je všechno o jednoduchých rozhodnutích, která mohou být stejně zbabělá nebo hloupá, jako byla předtím. Ba co víc, mohou být ještě o řád idiotštější.

Právě tuhle lidskou slabost se The Social Network snaží vypíchnout nejvíc. Po dvou zhlédnutích a hodně propřemýšlených minutách totiž pořád docházím ke stejnému závěru. Jakkoliv je The Social Network brilantně soudržnou filmovou dvouhodinovkou, jádro celého film je ve dvou scénách – v první a poslední. Dva jednoduché dialogy, dvě důležitá setkání Marka Zuckerberga s opačným pohlavím. Tam, kde filmy o velkých mužích většinou vypovídají o tom, jak daleko jejich hrdinové došli, a není to zrovna šťastné místo (Kmotr 2, Občan Kane atd.), zdůrazňuje The Social Network přesně opačný problém (filmového) Marka Zuckerberga.

Už v první scéně se naplno projevuje Markova schopnost číst ženy, ale naprostá neschopnost toho využít tak, aby se k nim nechoval jako kretén. Což končí rozchodem s přítelkyní, která ho za kreténa i označí. Tak se roztáčí kola jeho snahy ji ohromit a získat zpět, kterou během filmu stihne zamaskovat za hodně věcí. V pozadí je ale jeho motivace pořád bez problému čitelná. Když však Mark pracuje na tom, aby se dostal blíž k ženě, kterou miluje, bere tím paradoxně světu další trs osobních styků. Dovoluje nám totiž vytvořit si svoje téměř plnohodnotné internetové já. Přichází s námi kontrolovaným virtuálním místem, na kterém se na sebe snažíme vrhat co nejlepší světlo, a doufáme, že tak přitáhneme něčí pozornost (potenciální partneři stojí první v řadě).

Mark tak vlastně vynalézá způsob, jak skrýt svoje špatné vlastnosti, v čemž mu rozhodně pomáhá to, že mu jeho projekt přináší značnou slávu. Ve své univerzální touze po tom, být milován a oblíben, jde zkrátka o krok dál než všichni ostatní. Vytváří nový svět (nebo lépe řečeno klub), ve kterém je bezpodmínečně cool. Což společně s jeho opovrhováním penězi (respektive mu o ně jde asi tak až v patnáctém plánu) dále poukazuje na stopy božského komplexu. Ačkoliv si ho možná nikdy sám nepřizná a vehementně se snaží jen o to, dosáhnout svých ne zas tak přepálených cílů.

Jakkoliv se potom film rozběhne do šíře a naláduje do nás spoustu vedlejších motivů (pro zářez do dějin už nemusíte nosit luxusní kvádro, dnes běžné FB propriety vznikaly jako reakce na primitivní lidské tužby a potřeby, reklama není cool!), stejně dojede do velmi podobného bodu. O pár let starší Mark se znovu ocitá v dialogu se ženou, která ho odmítne. Tentokrát to je o dost přátelštější dialog a chvíli se zdá, že se náš hrdina přeci jen přehoupl přes svoje problémy. Následující minuty však napovídají něco jiného. Mark se sice dozví, že „není kretén, jen se jím usilovně snaží být“, tahle relativně milá slova v sobě ale skrývají bolestivou pravdu.

Tam, kde by se kterýkoliv jiný hrdina sebral a šel Erice vyznat svoji lásku ve velkém hollywoodském stylu (i kdyby měl selhat), zasazuje The Social Network poslední, „refreshovací“ ránu. Tahle doba pro hodně lidí minula a Mark je jedním z nich. Dnes se dají nejděsivější chvíle našich životů prožít zbabělým vyhnutím se přímé konfrontaci. Není to sice žádný nový postup, protože třeba košem se snad odjakživa dávalo i v dopisech nebo po telefonu. Nové tisíciletí ale nadmíru fandí smskám, ICQ a nyní Facebooku, kde se můžete ze vztahu osvobodit jediným kliknutím myši.

A právě před tím se podle mě Sorkin s Fincherem snaží varovat. Každý, kdo se podívá na The Social Network, by měl z kina odcházet s pocitem, že když se bude ve skutečném životě schovávat za prostředníky digitálního věku, je stejná sketa jako Mark. Máme sice k dispozici nové způsoby komunikace, měli bychom s nimi ale nakládat tak, abychom se za sebe nemuseli stydět. Osobní kontakt totiž nenahradí ani všechny peníze světa a bez něj se člověk může jako osobnost jen těžko vyvíjet tím správným směrem. Že to není nic moc objevného? Možná. Ale v dnešní době je bohužel až příliš jednoduché na to zapomenout.

Shushika

Budiž předesláno, že nevlastním účet na Facebooku, Twitteru ani na MySpace. Ne snad kvůli tomu, že bych svým mentálním ustrojením patřil do analogového věku. Jde spíš o to, že na ně nemám čas, nepotřebuji se neustále k něčemu vyjadřovat a dávat vědět o každém poryvu v šedé kůře. Na lidi ze svého drinking-teamu si čas udělám tak jako tak, a hlavně, k “filozofii” uvedeného tria mám několik zásadních výtek. To mi však nebrání, abych si užil sukces-story Facebooku, klamnou biografii určité etapy života Marka Zuckerberga a spol., mimo-soudní drama, vysokoškolský thriller či co to vlastně The Social Network je. Na filmu mě vlastně zpětně nezaujala ani tak technická stránka – u Finchera vždy precizní a vypiplaná – jako to, k jak hravému úletu se nechal zlákat a jak moc se odchýlil od skutečného průběhu událostí, aniž to komukoliv uškodilo. Mark Zuckerberg může být opravdu v klidu, jeho pověsti ani jeho dítěti The Social Network neublíží. Právě naopak může tvůrcům poděkovat, jinak by jeho friendly image (kde všude si ji v poslední době jenom žehlil?) byla k uzoufání nudná. Stejně tak jako celá kauza Facebooku – v podstatě nejnudnější story jakou si lze představit – jíž ze zapomnění vytrhává jen pozice firmy na trhu. Výsledek? Pár geeků nebo neumětelů si nuceně muselo přeposlat pár desítek milionů. To je toho... zív. Karavana Facebooku si stejně táhne dál. A to se na světě v každou chvíli odehrávají mnohem vyhrocenější příběhy, které to na plátno nikdy nedotáhnou.

Celé mi to přijde jako určitá etapa Fincherovy tvorby, kdy po přímočaře strhujících (a díky za ně!) thrillerech v posledních třech filmech ohledává hranice všedního a nudného, byťsi občas vyšperkované žánrovou proprietou či vybočením z reality. Zodiac – únava z dlouholetého vleklého vyšetřování, nemožnost složit celistvý pravdivý obraz. Podivuhodný příběh Benjamina Buttona – jediný důvod proč zfilmovat další (nudnou) biografii spočívá v tom, že jeho život běží pozpátku. A tím se mění vše! The Social Network – nudní kmotři Facebooku v kontrastu s dynamikou sítě.

The Social Network mi ve druhém plánu přijde jako lehká kritika kumulace planých informací (fakt potřebujeme vědět, jestli je Zuckerberg geek bez sociální inteligence, loser či bezskrupulózní zloděj?), dohadů, mediálních fám či tendence trápit se pseudoproblémy odtrženými od reality mimo uživatelské rozhraní. Což je v jádru mnohem antifacebookovější postoj, než kdyby na plátně půl minuty rotoval vztyčený ukazováček. Fincher to naštěstí říká neuvěřitelně zábavnou a dynamickou formou a své “mesidž” do filmu vplétá takřka neviditelnými nitěmi. Díky za to!

Cival

Pár věcí na The Social Network obdivuju. Scénář, režii, hypnotickou hudbu nebo upovídané herce zmíní snad každý. Mně se zamlouvá hlavně způsob, jakým se Sorkin podíval na reálné události (resp. na jejich upravený a nejspíš i dost nepřesný odraz). Vměstnal je do filmu, jenž se pohybuje přesně na rozhraní mezi stylizovanou výpovědí s do očí bijící dramatickou konstrukcí a mezi poměrně volným sledem dialogů a soudních tahanic. Je to opatrný balanc mezi jakoby přímým záznamem reality a mezi tvrdě vyfabulovanou story, která v rámci klasické kruhové kompozice naznačuje, že za Facebookem je snaha Marka Zuckerberga nebýt kretén a hlavně získat na svou stranu Ericu Albright.

V tomhle je Fincherův snímek brilantní, protože tematizuje docela obyčejné věci, jaké byste našli v životě sebevětšího losera a umí je prodat v rámci postmoderního konverzačního thrilleru/soudního dramatu. Jeho schopnosti pojmenovávat věci, které jsou tak nějak běžné a těžko postihnutelné, si vážím ze všeho nejvíc (vlastně vždycky se jde ptát, proč skončil člověk tam a tam, co jej k tomu přivedlo, co jej formovalo?).

Je to ale zároveň i nástraha filmu. Když se odhlédne od řemeslných kvalit, těžko se síla filmu zprostředkovává divákům, které snímek „minul“ – rozhodně to jde hůř než u Kick-Ass nebo Počátku. The Social Network je nepřístupnější a tím, že nezapadá mezi standardní produkty Hollywoodu (nejen co do rychlosti řeči, ale i co se týče profilace hlavních postav a jejich vztahů), se jeho kvality výrazně složitěji pojmenovávají. Díky tomu na druhou stranu nepůsobí tak hladce a vtíravě jako většina americké konnkurence.

Když jsem se vypisoval z dojmů po první projekci na Facebooku (kde taky jinde), zmínil jsem, že „mám pocit, že pro nerdy z informatiky bude The Social Network stejná bible jako Zjizvená tvář pro hispánský a černošský wanna-be gangstery. Všichni tam jsou sráči, ale svým zvrhlým způsobem obdivuhodně cílevědomí a schopní - a další a další ajťáci se jim budou chtít vyrovnat“. Trvám na tom. Fincherova novinka je totiž docela přesnou definicí toho, jak se skrze síť pokouší další generace mladíků dobýt veřejný prostor, jak chtějí mít jednak peníze, druhak holky a hlavně hrozně moc touží vydobýt si respekt a být cool. Prostě si podmanit svět. Akorát ne gangstersky s koltem u pasu a s dodávkou kokainu v kufru auta, nýbrž skrz kód chytrého programu nebo přes webovku, jíž bude za chvíli používat půlka civilizovaného světa. Zuckerberg je v tomhle směru vylíčen jako bezskrupulózní hajzlík, který s matematickou logikou kráčí za svým cílem a během cesty jen odhazuje zbytečná závaží. Morálně se nad ním můžeme pohoršovat, ale samotný tah na bránu je prostě hodný uznání. To, co Fincher líčí, je to vlastně usedlejší verze snů, které ze sebe v teenagerském věku sypali moji geekoidní kamarádi – dřív to bylo „umělá inteligence se urve ze řetězu a jediný já ji budu umět zastavit“, dnes je to mnohem reálnější „naťukám pár jedniček a nul a všechny holky ze školy mě budou chtít ojet“. Filmový Zuckerberg to akorát dokáže dotáhnout do absolutního důsledku...

... a dočká se přízně žen. To je poslední charakteristika, kterou bych rád vypíchl. Znovu jako věc hodně odvážnou a proto chvályhodnou. Sorkin a Fincher zredukovali ve filmu ženy na pouhé zlatokopky, zhulené dekorace nerdovských orgií a vnitřně ploché objekty touhy, jež je potřeba nějak oslnit a tím přesvědčit k souloži. Tohle vidění žen je sice dost zjednodušené, nicméně z hlediska ajťácké logiky je i velmi přesné... a v dnešní hyperkorektní době pro svou nekompromisnost i velmi osvěžující. Zvlášť když v kontrastu k němu stojí romantický mýtus, že Mark Zuckerberg stvořil monstrum zvané Facebook kvůli lásce (nebo co to bylo) ke své ex-přítelkyni Erice Albright.

P.S.: Jestli vás materiál zaujal a ocenili byste nějaký podobný ještě někdy v budoucnu, dejte nám vědět v diskuzi :)