Pokud nehodláte chvíli koketovat s myšlenkou, že Kamarád do deště je taková krotká, civilní verze Miami Vice (bez policajtů, drahých vil, ale zato s pražskou galérkou a atmosférou, která mísí staré předrevoluční a nové, hltavé a svobodné klima), případně nevidíte akční prvky v Záhadě hlavolamu (Široko je přece první a poslední český ninja!), budeme muset ten potenciální seznam českých "akčních" filmů za posledních dvacet let hodně zkracovat. Kinematografie neomezených možností? Leda na papíře! Filmů s adrenalinovějšími kořeny by se zkrátka jeden v té přebujelé každoroční nabídce nedopočítal. Točí se u nás skoro dvě desítky filmů ročně, na dokončené žánrovky s klukama, co mají kolt za pasem, nám ale budou bohatě stačit prsty obou rukou.

Cesta peklem

Nutno přitom dodat, že ani tahle desítka vyvolených se v podstatě nikdy nedotkla čistokrevného akčního mustru, ve kterém se utrhávají ze řetězu policajti, autobusy, ponorky, atomovky a další hollywoodské propriety. Ne že by tu nebyla touha po západních ziscích a ochota opisovat, ale čeští tvůrci se vždy do svých filmů pokoušeli napasovat nadhled, snažili se úspěšné předobrazy nějak shodit, možná proto, že věděli o limitech svých schopností a rozpočtů. Tohle balancování na úzkém laně neustál v podstatě nikdo, nejméně pak parodie přímo přiznané jako Mazaný Filip, kterým od křeče nepomohl ani světový vizuál a hromada odkazů na noirové filmy (ať už bylo povědomí českého publika v této oblasti nulové či ne). Pár filmů to zkusilo s vážnou tváří, zejména když se podobně jako Kajínek inspirovaly skutečnými událostmi. Málokdo si však vzpomíná, že po titulu "nejpeckovější akční film roku" se Jáklovic rodinka nenatahuje prvně.

V roce 1995 totiž vznikl thriller z prostředí kaskadérů, který sepsal a v hlavní roli odehrál Petr Jákl starší. Syn je po něm judista, kaskadér a má talent na byznys, takže by vlastně existence filmu Cesta peklem neměla nikoho překvapovat. Jákl si prostě chtěl zablbnout, představit profesi z druhé strany a podepřít to nějakou tou osobní linií. Ta se však zvrtla v psychologický teror. Místo uvolněné žánrovky nám režisér Martin Hollý jr. ve svých pětašedesáti natočil umolousanou televizní inscenaci o zlomeném člověku, kde nitro má vždy přednost před seskokem do beden nebo prázdné výtahové šachty. Ve filmu si zahrálo kaskadéry i pár známých herců (Vetchý, Dejdar, Nový) a snaha dokázat, že kaskadér tvrdej chlebá má, se dala doslova hmatat. Jenže chybí tempo, gradace, motivace... prostě ten scénář měl někdo přepsat a pak strčit ještě pro jistotu dramaturgovi. V devadesátých letech se, bohužel, na celuloidu ještě pořád doháněly resty způsobené normalizací, takže přes schvalovací komise prošly i podobně odvážné úlety... dílem je to dobře (podobný námět by to dneska měl HODNĚ těžké), dílem špatně, protože se z toho dalo vymáčknout o dost víc. Jáklovic tým naštěstí o patnáct let a jednu generaci dál napravuje renomé, ovšem tentokrát Jákla mladšího při psaní scénáře zachraňuje spíš silný námět než roj geniálních myšlenek.

Obě jákloviny jsou mimochodem pro vývoj žánrovek v rámci české kinematografie typickými protipóly. Zatímco hopsající kaskadéři představují dobrý úmysl, ale katastrofální nedostatek zkušeností, naivitu a snahu udělat si to po svém (tady bych vinil především "starou školu" Martina Hollého), novopečený kriminálník na útěku představuje generaci, co stihla vyrůst na akčních béčkách západní produkce a nebojí se z nich opisovat v celém spektru profesí (režie, kamera, hudba, střih). Oproti starším pokusům je tu určitě i možnost vycepovat se v nefilmovém prostředí (reklamy, videoklipy, televizní upoutávky, krátké autorské filmy). Přesto tahle testosteronová akční injekce přichází od lidí bez filmového vzdělání - Jákl je kaskadér, Marek Dobeš původně filmový publicista, který si po vlastnoručním žánrovém debutu (Choking Hazard) dal trochu voraz a u Kajínka se spokojil s pozicí spoluscenáristy.

U Jákla mohl být tenhle krok dán frustrací nad stavem českých žánrovek, ale nezanedbatelnou roli jistě hrál jeho vliv a kontakty. Každý absolvent FAMU vám asi řekne, že sice v některých oborech (ne na režii) si můžete dovolit experimentovat i s jinými věcmi než hypnoticko-existenciálními lidskými sondami, ale jakmile vylezete ze školy a chcete se natáčením filmů živit, v podstatě musíte hledáček omezit na komedie, dramata a dokumenty. K jiným věcem zůstává Fond hluchý, případně na ně nikdy neseženete víc než pár milionů. Což je samozřejmě u finančně náročného žánru velkou překážkou. Rozpočet ničím nenahradíš... přichází s ním peníze na kulisy, kostýmy, výbuchy a lidi, kteří umí točit požadovaným stylem. Západní look nedávné vlny "drahých" českých spektáklů je toho důkazem - Normal, Tři sezóny v pekle a Protektor vypadají "jinak"... a také stály až násobky toho, co běžné české konverzačky. I Kajínek se svými anorektickými akčními scénami a natáčením na digitál spolknul 55 milionů. Hřebejkoviny přitom šplhají sotva nad třicet a filmy s levnějším štábem se zvládnou natočit i za dvoutřetinovou sumu.

Plný trestní rejstřík

Ve své recenzi Kajínka jsem naznačoval, že by Jákl udělal lépe, kdyby si pro svůj debut vybral něco méně kontroverzního. Jinými slovy- kdyby natočil normální akční biják. Jenže na takhle tupé (krotké) téma by nikdy nedostal peníze! Spodní rozpočtovou hranici takového filmu je těžké určit (klidně tu může vzniknout akčně pojatá Telefonní budka za pět milionů), ale pod třicet bychom se asi nedostali. To znamená, že potřebujete hvězdu nebo téma, které prodává. A Kajínek byl přesně tím trumfovým esem, jak ostatně ukazují první čísla návštěvnosti (26 000 diváků za prvních čtyřiadvacet hodin). Není bez šance, že by se i generický akčňák dobře prodával, i když stále panují pochyby o tom, že by ho bral někdo vážně. Ale tenhle žánr má u nás bohužel tak pošramocenou pověst, že ho ještě pěkných pár let bude muset suplovat detektivka, případně jiná vznosnější forma. Při pohledu zpět není těžké zjistit, proč tomu tak je.

V roce 1993 např. vznikly dva filmy, které český akční biják poznamenaly na dekády. Kanárská spojka se snažila hrát na lehčí notu, natáčela se na Kanárech a byla ještě o trochu tragičtější než bezelstný pokus o českého Johnnyho Englishe - Je třeba ukrást Dagmaru. Nahota na prodej byla z úplně jiného těsta... Kája Třísková v ní ze sebe láme čechoanglický akcent, Jirka Krampol jako drsnej polda hlásí "New Yorku a Libni zdaleka se vyhni" a legendární finální bitka místy připomíná Pomádu, místy sraz hooligans, ale akční řemeslo byste v ní hledali marně. Posuďte sami.

Další pokusy se pak už vždy chytře schovávaly za dobové kulisy (western Je třeba zabít Sekala, poválečné Zdivočelá země a Bumerang, kafkovská Amerika), protože se mělo za to, že na normální akční sekanou prostě nemáme. Jeden Olmer a takové škody! Žánrovou zástavu zkoušel ještě tu a tam oživit začínající Filip Renč, ale Válka barev z roku 1995 je spíš psycho než detektivka. Výrazný vizuál, prolínající se všemi Renčovými filmy, upřít nelze, ale následování nějakých adrenalinových mustrů nikdy nebyl jeho styl, což ostatně dokazuje i příliš hloubavá a do sebe zahleděná tragédie Na vlastní nebezpečí.

Klasickou vyřazovací metodou se dostáváme částečně zpátky ke Kajínkovi, protože Bolero z roku 2004 také vychází ze skutečného případu a režíroval ho F.A. Brabec, kameraman Kajínka. Právě na Boleru si ovšem můžeme dokázat, že Jákl si od zkušenějšího Brabce nechal radit jedině v záběrování (které je podobně opulentní a mnohdy přepálené), nikoliv v režii. Tam, kde se Brabec v Boleru naprosto ztrácí ve víru svých kamerových jízd a emočních erupcí, tam Jákl naštěstí pořád táhne na branku. Podobně jako režisér Svoboda v Sametových vrazích. Ti jsou Kajínkovi hodně podobní a pro většinu diváků dodnes vzbuzují dojem, že by to mohlo jít - v tradici českých normalizačních detektivek, s mírnou podporou existujících soudních spisů (proč si případy vymýšlet, když se jich kolem válí spousta) a hereckým ansámblem, v němž jde z českých zdrojů namíchat jak fyzické typy, tak úlisné nebo respekt budící charaktery. Sametoví vrazi jen oprášili orlické vraždy, nikde výrazně nezakopli a voilá... mírně nadprůměrná žánrovka byla na světě, bez velkých kouzel nebo předností, ale rozhodně to bylo něco, za co jsme se před rodinou ani sousedy nemuseli stydět.

Je s podivem, že jsme na další příspěvek do téhle kapitoly českého filmového průmyslu museli čekat tři roky. Marhoulův Tobruk sice to čekání trochu zkrátil, ale jakkoliv splňuje dobovou žánrovku takřka na sto procent, přece jen to bylo trochu jiné, bohužel velmi ojedinělé kafe. Film stál 80 milionů a v českých kinech vydělal sotva pětinu téhle částky. Kajínek by mohl pravidelnější tradici české detektivky znovu oživit. I kdyby to měly být dvacetimilionové filmy s pátračkou, co jezdí otřískanou oktávkou a vykopává dveře na Žižkově, je to rozhodně něco, co česká plátna potřebují.

Seriálová nuda

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla televizními detektivkami doslova přecpaná. V Zemanovi nebo Malém pitavalu sice často šlo o nepřátele režimu, ale pokud si tyhle režimové věci odfiltrujete, vidíte i dneska překvapivě solidní řemeslo, v němž občas zakvílí kola škodovek a dokonce i nějaká ta poklice ulétne. Dokonce i Marek Vašut to jako detektiv Martin Tomsa občas uměl rozjet. Už na něm se ale projevil slábnoucí rozpočet a neúprosné tempo televizní produkce. Dneska je televize zvyklá nasekat tři díly denně, takže na komplexnější přístup k akčnímu seriálu nezbývá čas a mnohdy ani peníze. Kriminálka Anděl byla ojedinělým pokusem, iniciovaným na základě mamutího úspěchu CSI sérií u nás. Jenže když Češi dělají totéž, není to totéž, zvlášť když kopete proti Jerrymu Bruckheimerovi. Sem tam se někomu povede americký originál vykrást (Ďáblova lest od Jirky Stracha je obstojnou kopií stylu Šifry mistra Leonarda), ale jsou to spíš náhody. Jakákoliv kontinuální snaha o širší žánrový záběr v televizní sféře chybí. Ostatně Nova je opilá už tím, že se jí podařilo vygenerovat sitcom, na který se někdo doopravdy kouká. Žádat zdolání dalšího milníku v krátkém časovém horizontu by tak asi bylo přinejmenším naivní.


Chcete mě?

Zároveň by však bylo trochu hloupé křičet. Neumíme to, nemáme na to peníze, neměli bychom to tedy ani zkoušet. Dlouhá šňůra detektivek dokazuje, že tradice tu je, řemeslo se dá naučit a vypilovat. Jen tu musí být chuť a snaha... jedno se bohužel často dostaví bez druhého - na dobré nápady nejsou peníze. Ať si o Kajínkovi budete myslet cokoliv, mohl by představovat dlouho vyhlíženou kombinaci skousnutelného řemesla a komerčního hitu, jenž otevře dveře podobným projektům. Jeden takový představuje náhodu, dva už mohou být počátkem trendu. A i když např. Karel Janák snad až příliš učebnicově předvedl, že můžete být lékařem i hrobníkem žánru (od Snowboarďáků až k Podvraťákům), nebál bych se Jáklovi svěřit další podobnou látku. Někdo ta kolečka rozhýbat musí. A kdo ví, třeba jednou budeme v kinech sledovat tramvaj bořící Dejvice, protože její rychlost nesmí klesnout pod padesát. Bláhová myšlenka, co dnes vzbuzuje úsměv. Za pár let tomu může být jinak...

P.S. Ve večerních TV Tipech najdete drobnou úvahu, která je pokračováním tohoto článku.