Blockbustery, jejichž děj neodhadnete nebo nezjistíte předem, byste za poslední pětiletku spočítali na prstech jedné ruky. Do kina často chodíme vybaveni tolika detaily, že přestává jít o kouzlo filmového vyprávění. Stávají se z letních blockbusterů jenom atrakce s kosmetickými překvápky, nebo je to všechno naše chyba?

Je jasné, že rodiče, kolegové z práce nebo spolužáci často bloumají před multiplexem, zvědavě zkoumají světelné tabule a přemýšlejí, na co jít. Často vyberou podle názvu, jména herce, režiséra nebo státní příslušnosti, takže zatímco Smrt číhá všude zahálí, Ženy v pokušení připisují milióntého diváka. I průměrný návštěvník filmových serverů ale patří do jiné ligy. Hollywoodská studia kromě závodu o největší rozpočet napumpovaly svaly i v oblasti marketingu a z dříve běžných dvou ukázek a půltuctu televizních klipů na nás dneska chrlí doslova hodiny materiálu. Teasery, trailery, klipy, videodeníčky, virály, dokumenty, dokumenty o dokumentech spolu s nekonečnými tweety, povinnou účastí na Comic Conu... Spolu s další spoustou informačních kanálů je skoro nemožné uniknout informacím o ději a nátuře chystaného filmu. Nemusíte dokonce ani studovat recenze scénářů (ostatně ty mohou být často zavádějící, vzhledem k množství přepisů) nebo se obávat, že vám něco těsně před odchodem do kina prozradí nedočkavý kritik (co se týče spoileroidních recenzí, snažíme se mít na MZ svědomí čisté), protože aktuální trendy ve střihu trailerů nutí rok od roku sypat do ukázek víc a víc klíčových informací. A jsou tu samozřejmě i ukázky, které vlastně na zapírání děje kapitulují úplně - viz trailer na Letters for Juliet, který chronologicky odvypráví celý film, snad v chabém pokusu naznačit, že v žánru už bylo vše vymyšleno. Eh...

Fandové v očekávání

Co si režisér nepohlídá, to se dostane ven, a i ten zbytek vycintá přiopilá hvězdička v baru či během rozhovoru pro Empire. Hlad po informacích v online věku je zkrátka neukojitelný a vždy se najde dost lidí, kteří chtějí vědět ještě víc. Pokud možno úplně všechno. Není divu, že nám tu roste celá generace diváků, co se vyhýbají trailerům a v kinech si zacpávají uši, aby mohli jít do kina jako nepopsané listy. Mnohdy se to vztahuje na konkrétní film (u Avatara to byla dost rozšířená móda), ale existují osoby, které to úspěšně praktikují u každé druhé produkce. Skleróza pomáhá... takže když náhodou zahlédnete teaser, máte šanci, že do premiéry něco zapomenete.

Doba samozřejmě podobným rebelům moc nepřeje, protože je vysoká šance, že bude zadaptována kniha nebo komiksová série, kterou čtou, četli nebo chtějí zrovna číst. Co s tím teď? Kazit si film tím, že si přečtu předlohu, čímž a) se dozvím plus mínus děj, b) budu naštvaný za všechny změny a nedostatky, jichž se hollywoodská mašinérie dopustí. Jen si to představte, máte zrovna náladu na tohle či tamto, ale musíte čekat třeba půldruhého roku, abyste mohli nejdřív zhlédnout film, a pak teprve absolvovat literárního bratříčka. Půldruhého roku! To je horší než těhotenství. Přitom je v podstatě nemožné si dnes přečíst v některých žánrech bestseller, po němž by Hollywood nesáhnul. Nejen Dan Brown se tak u některých dostává na seznam zakázaných autorů.

Nevěříte, že to tak funguje? Tak schválně, kolikrát jste se v posledních měsících někoho, kdo stihl premiéru filmu dřív než vy, zeptali "O ČEM to je" místo "JAKÉ to je"? Zoufalý nedostatek nových nápadů a sérií paradoxně protáčí kola internetových diskuzí mnohem efektivněji - vždy je při spekulacích z čeho vycházet, vždy se dá lepit finální puzzle z obrázků, náznaků a namachrovaných výroků (u sequelů a remaků jsou povinností každého producenta). Dlouhé debaty a pečlivé pitvy obrázků a trailerů zaměstnají publikum na měsíce, zatímco případná diskuze nad výsledkem - samotným filmem - trvá zřídkakdy pár týdnů. Za ním se totiž kupí další a další projekty, o nichž je třeba se rozpovídat. A pak jednou za čas přijde film jako Inception. Film od režiséra, který umí držet jazyk za zuby. Nebo je to jinak, a vy jste jen špatně hledali?

Už žádná tajemství

Český distributor obhajuje český název filmu (Počátek) tím, že o filmu se dlouho nic moc nevědělo. Nolan byl za tajnůstkáře a během preprodukce a samotného natáčení (červen 2009) jen naznačil, že se film odehrává v "architektuře mysli". Později se objevil tagline "Vaše mysl je místem činu". V srpnu loňského roku se objevil první teaser a krátce nato prosákly i detaily zápletky - včetně všech klíčových zvratů. Natáčení přitom končilo až v listopadu. Někde uprostřed, v půlce září, oznámil český distributor, že se film bude jmenovat Počátek - což nedává smysl z žádného úhlu pohledu. Vzbuzuje to dojem, že naši distributoři nemají ani tolik informací, co průměrný filmový fanda - a přitom by si je mohli obstarat přímo u Warnerů, kteří měli na stole Nolanův scénář už dobrých deset let. Nahlédněte však do své duše a zeptejte se sami sebe... opravdu byste chtěli vědět všechno?

Někteří zjevně ne, stačí nahlédnout do diskuze tady na MovieZone, kde se mnozí snažili podle traileru (prosinec 2009) a českého distribučního názvu koumat, co za film by mohlo vzniknout:

Já myslím že to bude Počátek zločinu (zla). Řekl bych, že bude bojovat ve svém nitru se zlem. Jako kdyby se zněj měl stát vrah. Každopádně tam budou určité souboje, které podle mne budou v jeho nitru... (adamkeaton)

Já jsem si někde četl, že by to mohlo být podobné Matrixu. Proto mám tady tuto svoji verzi. Snad se Nolan nespokojí s něčím co už tady jednou bylo, ale dá nám nový zážitek. (Meduz)


A nebo se třeba Leo dostane k high-tech věcičkám a začne jich využívat ke svému prospěchu... Danny Ocean meets Matrix. Třeba. (The Joker)


Na mnoha spoiler serverech už tou dobou dávno ležely všechny zvraty a v podstatě kompletní premisa. "Oficiální" úniky si nicméně Nolan pohlídal stejně jako u svých předchozích filmů. Detailnější info o zápletce se na webech a v časopisech objevilo až koncem května, stejně jako obrázky a concept art, z nichž se dalo vyvodit, že lezení lidem do snů může být nebezpečný, ale výnosný byznys. Hranici slušného vychování překročil snad jen japonský trailer, ze kterého lezou spoilery jako náboje ze štěkající Bezbolestné v Predátorovi. Kdo chtěl kam, pomohlo se mu tam, ale Počátek si pro většinu lidí přesto udržel pel nevinnosti až do premiéry.

Dekonstrukce děje - moment z nejmilejších

I pod pokličkou držený Avatar byl nakonec při východu ze sálu spíš námětem k debatám o kvalitě 3D, kvalitě triků, explozí, hereckých výkonů, mytologie, planetární kreativity a dalších víceméně technických disciplín. Nikdo neřešil silný děj, charaktery nebo styl vyprávění jako takového. A to rozhodně není Cameronova kritika, jeho filmy vycházejí z bohatých kulis a kořenů, ale jsou často velmi přímočaré (výjimkou je snad mírně psychologická Propast a nevinně se tvářící genialita jménem Pravdivé lži). To se dá ostatně říct o většině letošní blockbusterové produkce. Jako by si Hollywood řekl, že na vyprávění máme vánoční trháky, levnější produkci a pecky s oscarovými ambicemi. Co jste v létě neodhadli, bylo zřejmě proto, že to bylo ještě hloupější než jste čekali, případně tak nevyzpytatelné, že samotný děj posloužil jako mlýnský kámen, co film stáhnul pod hladinu veškerého zájmu. Nutno ovšem dodat, že u dobrodružných a akčních filmů šlo letos spíš o charaktery a jejich sehranost. Zápletky se proměnily v záminky, a tak nebylo po filmu o čem povídat, kromě vzájemného ujišťování o tom, že tahle akční scéna byla víc kulervoucí než ta před dvěma týdny.


Počátek přišel doslova za pět minut dvanáct, jako zástupce vymírající rasy blockbusterů, co chtějí něco vnuknout, zasít myšlenku, která ve vás poroste. Tak trochu ve stylu Nolanova prvního velkého úspěchu - filmu Memento - se náhle chod věcí obrací do protisměru. Do kina přicházíte nepřipraveni, první scéna - jak je u Nolana zvykem - vám dává smysl až při druhém zhlédnutí, a po cestě ze sálu spřádáte s okolím nebo přítelem na telefonu první divoké teorie. Právě jste to viděli a přesto si potřebujete ujasnit s někým dalším, o čem to bylo, kam vedly slepé uličky, a jestli vůbec slepé byly. Internetové diskuze se žhaví doběla týdny až měsíce po premiéře. O Salt nebo Karate Kidovi si povídat nepotřebujete, ale k Počátku se vracíte. Přemýšlíte, co by se v tom světě ještě mohlo odehrávat, začnete si zapisovat vlastní sny a hledat v nich vetřelce (někteří už je tam máme odmala, ale to je zásluha Ridleyho a Jamese). Nezmodráte ultrahypem jako při Avatarovi, na pár životních okamžiků vás ovládne pouhá autorova myšlenka... a to jen díky tomu, že se do vás mohla vpít jako inkoust do běloskvoucího papíru, že jste do sálu vcházeli jako tabula rasa.

Kdo je hodný a kdo zlý, kdo bude žít a kdo nepřežije. Kdo je příčinou a co je důsledkem? Za posledních deset let se objevilo jen pár filmů, které si své soukromí dokázaly uchránit. Sami se mnohdy připravujeme o radost z rozbaleného dárku tím, že somrujeme po bytě a prohledáváme skříně. Jakmile najdeme snowboard místo lyží, okamžik pod stromečkem už nikdy není stejný. Nejde ho vrátit. Počátek symbolizuje pečlivé schovky, do kterých s trochou štěstí nedohlédneme. Doufejme, že Hollywood jich má pro nás i do budoucna stále dost. Možná to nebudou ty z nejdražších, ale mohly by to být ty z nejdůležitějších. Třeba Abramsova Super Osma. Víc takových tajnůstkářů, ať jsou ty Vánoce víckrát do roka.

P.S. Napište do diskuze, na co se těšíte tak, že se tomu (skoro až) vyhýbáte.