Celá novinářská obec bloguje z Varů. Výběr je pestrý, od několika skoro-oficiálních (řečeno s nadsázkou „prorežimních“) hlasů, až po sžíravě kritické deníčky. Každodenní zpravodajství najdete na všech větších zpravodajských webech, přičemž všechny píší víceméně totéž. Karlovarské kuropění má sice spoustu svých vykladačů z novinářské obce, ovšem pravidelně z těch stovek článků vylézá v podstatě jen jeden jednolitý obraz festivalu. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře, zato vím, že ani letos se do té informační smršti naplno nezapojíme.

Jednak v tom má prsty naše přirozená lenost, která nás vždy na začátku července žene k pasivnímu sledování filmových perel, k nasávání mojita, piva a jiných moků a k lelkování v parku, když zrovna neprší. Zadruhé se na nás letos podepsali nejrůznější pracovní závazky, zdravotní indispozice a jiné zájmy (Rock for People), takže se ve Varech ukázkově prostřídáme. Pojídání filmových laskomin spáchá (někdo už ho dokonce i dopáchal) každý na vlastní pěst, v jiném termínu, s jinými filmy a tvůrci, v jinak nacpaných kinosálech. Jen za stejného počasí. Kontinuálního zpravodajství se tedy dočkáte nejdřív za rok (pokud si na nás festivalové velitelství znovu rozpomene a poctí nás opětovně pozvánkou), letos jsme se rozhodli k zvláštnímu řešení, kdy každý navrátilec z Varů chvatně shrne svá zjištění a dojmy z místa činu. Imfovy a Hladovy poznatky tudíž budou následovat v dalších dnech...

Můj pohled bude tradičně trochu uremcaný. Možná stárnu a začínám inklinovat ke klidu někde na samotě, ale Vary se mi rok od roku zdají plnější a zalidněnější, fronty delší a pohled na naplněné sály beznadějnější. Každý novinář sice zmíní nedostatek lístků, málokdo z „press sekce“ si ho ale dovolí otestovat na vlastní kůži, od šesti od rána, v poctivé plískanici. Když člověk podstoupí toto „pozorování přímé, zúčastněné“ a po několika hodinách uchvátí poslední lístky na Yattermana a Veřejné nepřátele, zalije jej uspokojení, jaké museli kdysi cítit i váleční dobyvatelé. Smutné je, když výměnný obchod typu „dneska vstávám já, vole, zítra jdeš pro lístky ty“ narazí na selhání lidského faktoru a vy zůstanete v sobotu nebo v neděli, tedy v absolutně nejnarvanější dny bez lístku, jen s holým kinožroutským zadkem, který si bude muset pár hodin posedět ve frontě, aby se procpal do sálu. Neodskákal jsem to nejhůř – ale i tak jsem chápal, proč se dva moji kumpáni tváří doslova blaženě, když se v jedenáct hodin večer konečně poprvé dostanou do sálu (pohříchu na nikterak zázračný Black Dynamite).

S lístky je zkrátka potíž. Řešení v nedohlednu. Situace už se stává neudržitelnou. Stání na akreditaci se mění ve vřavu, kde čím dál tím víc platí věčné „člověk člověku vlkem“. Už by bylo opravdu záhodno vymyslet něco chytřejšího než jen seškrtání lístků připadajících na jednoho akreditovaného (v roce 2001 jsme poměrně klidně sehnali i těch pět lístků denně na akreditaci, teď se dávají jen tři a stále přituhuje). Jako ideální se zdá proměna nové karlovarské hokejové arény v improvizovaný kinosál pro čtyři až pět, ehm, tisíc lidí. A bylo by po problému (pokud by někoho nenapadlo prodávat v hale i tradiční  párky, pivo a řehtačky).

Řešit situaci v době ekonomické krize ale není žádný med. I Vary letos působily tak nějak chudší, se skromnější výzdobou, sympaticky nekřiklavým designem a „pouhými“ dvěma novými znělkami (Andy Garcia rulez!). Osobně se mi zdálo poněkud „méně bohaté“ i festivalové menu, což nehlásím do světa jako nějaké objektivní konstatování, založené na sáhodlouhé komparaci programů z minulých let, ale spíš jako dojem z vlastního tápání nad rozpisem filmů, kdy některé dny (třeba neděle a úterý) nabídly sotva dva zajímavější tituly.

Ale možná v tom je primitivní skutečnost, že nejsledovanější snímky nabídne až druhá půlka festivalu (Bílá stuha od Hanekeho, Trierův Antikrist, Jarmuschova Hranice ovládání), možná to, že leckteré atraktivní filmy už prolítly v rámci novinářských projekcích (Veřejní nepřátelé, Wrestler, Bronson). Možná za to může absence vděčné sekce Nový Hollywood nebo to, jak některá slavná jména v mých očích vybledla (novinky Almodóvara nebo Mendese mě už moc nezajímají). Ale nakonec v tom bude mít prsty asi věčný sklon lidského pokolení idealizovat si minulost. Když už člověk věří, že za první republiky bylo líp, že předchozí generace byly méně násilné a loňské vánoční dárky byly víc cool, může mít nápodobně pocit, že i během posledních Varů bylo víc z čeho vybírat. Jednoduchá psychologie. A dá se snadno hodit za hlavu, jakmile se člověk dostane na samé dobré filmy, třebas na Žízeň Park Chan-wooka, Sin Nombre, Odtud až na věčnost nebo muzikálovou Cover Girl.

Navíc taková soutěžní sekce, vitrína každého festivalu a dlouholetá slabina toho karlovarského, se zdá být podle jmen letos výrazně zajímavější než v letech minulých. Ne že by na tom záleželo. Festivalový divák jest „homo nenáročnus“, tedy požírač čehokoliv, bez ohledu na kvalitu. Je to zajímavý kontrast vůči tomu, co vybírá Eva Zaoralová a její tým – zatímco tady se tlačí na okázalou artovost, klidně i pořádně vyvanutou, publikum je schopné do průběžného pořadí divácky nejoblíbenějších filmů natlačit filmy typu Líbáš jako Bůh nebo Hlídač č. 47 (oba se objevily v žebříčku třeba před zmíněným osmioscarovým Odtud až na věčnost). Kdyby si Poledňáková podala všechny ty persony světového filmu, asi bychom se hodně nasmáli. A cena diváků by snad byla demokraticky zrušena.

Jenže znovu platí jak se do festivalu volá, tak se z něj ozývá. Co čekat, když je na událost prvořadého významu povýšena Dobře placená procházka, záznam divadelní hry, který z ukázek zavání televizně suchou nahrávkou, dobrou tak pro sobotní večer na ČT2 (a podle některých recenzí jí i je). Jméno Miloše Formana spouští hlasité hemžení, i když film samotný nemá valnou hodnotu. Hlavně že Miloš přijel.

Ve Varech se prostě často povyšují druhořadé kusy celuloidu na velkou událost, těšící diváky mnohonásobně víc ve městě termálních pramenů než za velké peníze v běžném multiplexu. Takhle byly dřív prohlášeny za hity i filmy jako Slavíci v kleci, Kámoš a spousta jiných, po nichž pak v běžné distribuci neštěkl ani příslovečný psík.

Proto ani nepřekvapí, že třeba k sekci půlnočních filmů už publikum přistupuje předem nadšené, ve snaze roztáhnout přes obličej svůj světaznalý úsměv. Což kupříkladu u průměrné parodie na blaxploitation filmy Black Dynamite docela bolí. Je podivné sledovat nijak zásadní komedii ve společnosti lidí, kteří se bez rozmyslu smějí VŠEMU a ještě se pokouší vyvolat „spontánní potlesk“ hned několikrát během filmu. Black Dynamite jim k tomu bohužel (bohudík?) nedal tak silnou munici, protože nápady mu po chvíli došly a zůstalo jen u pomýlené pocty, jejíž tvůrci se domnívali, že geniální snímek vzejde z prostého okopírování stylu blaxploitation filmů (byť velmi pečlivého a sympatického!) a jeho přepálení. A na vlastní komediální vklad, na kutání opravdu vychytralých fórů klidně na pár desítek minut zapomněli (vlastně celá druhá půlka je slabá, ale o tom až v jedné z mnoha recenzí po festivalu). Jenže říkejte to davu, který se začne chechtat i u těch nejslabších průpovídek hlavního hrdiny... protože prostě jsme ve Varech a tady to o půlnoci takhle chodí, brother! Doma, u DVD screeneru, už to bude zase jen průměrná parodie na „ukázkově nečeský“ žánr.

Vary jsou prostě specifickým světem pro sebe sama. Mám je vlastně rád i za to, nad čím prskám. Protože bez těchhle protivných součástí by to nebyly Vary. Odsouhlasí mi to jistě i kolegové, jejichž dojmy si pročtete ve dnech příštích.