Největší česká filmová událost roku je za námi. „Čeští Oscaři“ se rozutekli do všech koutů naší vlasti za svými právoplatnými majiteli a uzavřeli další filmový rok, který bez nadsázky můžeme prohlásit za výrazně lepší než ten minulý. Do kin se vydalo kolem třiceti filmů, v nichž můžete kromě klasických kotíkovských odpadů zalistovat v několika nadprůměrných, i hrstce opravdu dobrých, což je příjemný rozdíl oproti bídné uplynulé pětiletce.

Opět jsme byli přímo u toho, přestože jsme se před pěti týdny zařekli, že Český lev nikdy víc, ledaže by celou noc nalévali panáky Jamesona zadarmo a po skončení hlavního večera zahrála v Lucerna Music Baru kapela J.A.R. A hle,osud se ukázal jako mrcha nevyzpytatelná a obě podmínky se nám rozhodl splnit. Tudíž jsme museli opětovně do gala a po dvou dnech sumírování dojmů vám přinášíme několik málo postřehů odlehčenou optikou opilecké dojmologie:

Jáma lvová rozevřela své čelisti ve druhém bilančním tažení, aby vcucla hned rovných 1700 návštěvníků (pro porovnání je to tak 4x více než na nominačním večeru) z řad filmových distributorů, herců, režisérů, novinářů i umělců, kteří s filmem nemají nic společného, ale je fajn, když se blýsknou na společenské akci. Masa lidí narvaná do tří pater Velkého sálu pražské Lucerny společným dýcháním znovu dokázala, že klimatizační systém komplexu stojí za starou belu a nutně potřebuje revizi. Až na tohle nemilé nedopatření a ještě jedno velké nedopatření, ke kterému se vrátíme později, lze ale na letošní Lvy překvapivě pět chválu. I bez kontrastu k nominačnímu večeru, který byl klasickým ztělesněním vachlerovské rádoby veselice (přitom nepitvořící se Kočičková dokáže být sympatická i zábavná – viz zrušený pořad Pavlač), šlo o dobře zvládnutý večer – jak po stránce dramaturgické, tak po stránce moderátorské.

Na první pohled bizarní duo Polívkovic klanu nemělo vůbec lehkou úlohu: Bolek se svou zanedbanou vousatou tváří a vizáží zábavného opilce versus dcera Anna, mající úlohu držet tatínka na uzdě a snažit se být „nervózně legrační“. Chvíli sice trvalo, než do těch bot vpluli s potřebnou sebejistotou, naštěstí jim rychlý průběh večera nedovoloval příliš se utápět v zamotaných scenáristických konstrukcích, které ve vachlerovském světě obvykle vyvolávají spíše stud než smích. Již při druhém vstupu začínalo být jasné, že tohle dopadne o několik řádů lépe, než jsme u Českých lvů zvyklí. To když si Bolek nebral servítky při předlouhém proslovu Deany Jakubiskové. Vinou technické komplikace musela Jurajova choť odmluvit svou bohorovnou řeč prostřednictvím moderátorova osobního mikrofonu – a Bolek se nenechal zahanbit a situaci zábavným pošťuchováním a skákáním do řeči obrátil ve svůj prospěch.

Zbytek večera se nesl v poklidném duchu, jehož nekontroverzní auru narušily pouze čtyři okamžiky: Růžové vystoupení spolku samozvaných zpěváků lomeno recesistů, Nightwork (palec dolů), návrat oživlých mrtvol – Ester Kočičkové a Ivy Pazderkové -, tentokrát v inkarnaci filozofujících loterijních symbolů, Sportky a Sazky (palec velice hluboko dolů) a beatboxové live performance v podání Jesus + Cossiga + Nasty + Anna Polívková. Průměrné napsaný text na téma kompletní letošní nominace zvládla Anna odpřednášet s velkým nasazením včetně přidružených gestikulací a verbálních výstřelků a i když to ne vždycky šlapalo podle pravidel rytmiky a znělosti, za odvahu dáváme velký palec nahoru. I za ten moment, kdy se do hry vložil Bolek a prostřednictvím svého improvizačního nadání rozjel pohybovou seanci na téma „breakdance šedesátiletých“. Zábavné, vtipné a hlavně odvážně dotažené do konce. To už se bohužel nedá říct o dvojici otec-dcera rodiny Kocábových. Zoufalá snaha o další comeback (on) a výrazná umělecká nejistota (ona) se spojily v jednom spílavém songu o rodinném soužití, kde lze nalézt ty pravé hodnoty, když… vlastně nevím, odešel jsem na záchod.

Největším překvapením celého večera z hlediska ocenění byla absence výrazného tahouna. Slámův Venkovský učitel zabodoval v kategorii hlavního ženského hereckého výkonu a scénáři, Renčův průměrný Hlídač č. 47 posbíral obě ocenění za mužské herecké výkony, technické kategorie vybral Tobruk a režie plus nejlepší film zbyla na tým kolem Karamazových. Jednu sošku pak utržily i Děti noci. Až bratrské dělení zdůraznilo fakt, že tenhle rok je prvním za dlouho dobu, kdy nevznikl jen jeden zajímavý film a zbytek se zařadí do závěsu, který mu bude ze setrvačnosti dýchat na paty. Znamená to lepší filmové zítřky? Můžeme jen hádat.

Sobotní večer ukázal jednu důležitou věc. Když se Vachler odprostí od svých oblíbených kolegů a známých a místo vymýšlení podřadných béčkových frků vsadí na decentní eleganci z řad zkušenějších, Čeští lvi přestávají být čirou fraškou. K energické oscarové show je to pořád ještě několik světelných let, ale směr už se nabral správný – tak se ho hlavně držet a nebát se jít po vyšlapaných cestičkách. Čeká tam dobrá odezva za to, že Čeští lvi po celé jedné dekádě nabírají druhý dech.

Záznam hlavního večera

A teď už se dostáváme k zákulisním perličkám, které drtivé většině z vás utečou okamžikem skončení přímého televizního přenosu. Upřímně, není o co stát. Pokud se oprostíte od kultu celebrit a zjistíte, že filmové hvězdy se také normálně baví, padají jim skleničky, tancují na diskotékách a opíjejí se do němoty (pískající Vojta Kotek před pódiem LMB by mohl vyprávět), zbude tu jen obrovská jednolitá masa lidí bojující ve dvou proudech o každý metr čtvereční místa a o každý litr vzduchu, který se dá dýchat. Dobrý úmysl vyklidit kompletně celý Palác Lucerna a uspořádat v něm obligátní raut a alkoholovou občerstvovnu, se možná vyjímá dobře na papíře, hůře se ale prožívá, pokud jste přímo na místě. V prostoru, kam se pohodlně vejde asi 500 lidí, se NEvejde 1700 lidí, což nikomu zásadně nevadí, protože všichni mají hlad a v rámci vegetariánských specialit se okruh poživatelných pokrmů zužuje nadsvětelnou rychlostí. Proto je každá minuta drahá! V litém boji o bramborový salát a poslední porci číny ze sojového masa rádi zapomenete, že váš oblek byl někdy vyžehlený a ve frontě na pivo naprosto podvědomě uplatňujete nárok silnějšího (tímto se omlouvám Tereze Voříškové za podlý dupanec na nohu. Byla to žízeň!). Pokud z nás chtěl Petr Vachler vychovat zvířata, pak se mu to povedlo. Škoda, že to maso pro šelmy zase chybělo.

Po prvotním zděšení to slabší jedinci chytře vzdají a vzdálí se osvěžit do vlastních domovů. Moudrý postup ušetří několik životů a mladí herci mohou konečně v davu trochu roztáhnout svá ramena. Když davy prořídnou zhruba na dvě třetiny, je čas rekognoskovat i ostatní zákoutí pohostinného komplexu. A hned v prvním patře Lucerny je za dvojitým závěsem skryt poklad přímo nevídaný – koláče, štrúdly, dortíky, pudinky a jiné sladké pochutiny v množství větším než obrovském, které připomínají pohádkově vlhký sen sedmiletého dítěte. Jak s Civalem příliš pozdě zjišťujeme, většina z nich se nemá ráda s kvasnicemi značky Starobrno, přesto nám vstřebaná dávka sacharidů vstříkne nový optimismus do žil. Protože na opilecké bitky o místo v prostorách kavárny Lucerna je ještě brzo a prostory k sezení jsou beznadějně obsazeny, vyrážíme (posilněni další dávkou kvasnic a povidlových koláčků) do sklepních prostor na hudební vrchol večera.

Trio Bárta-Viktořík-Klempíř za mikrofony je zdaleka to nejbizarnější, co večer přinesl. Intelektuálně sečtělý zpěvák s hlasovým rozsahem daleko za hranicí běžných smrtelníků vedle sebe vítá samozvaného diskžokeje, který usnul v devadesátých letech (a během koncertu se stihne třikrát převléknout a zdůraznit tak svůj módní nevkus) a zamyšleného sekundanta, kterému je v saku zjevně velice horko a celý svůj pohybový projev omezuje na podupávání v rámci jednoho metru čtverečního. J.A.Ř.i nicméně i tak šlapou – Bárta strhává neskutečnou energií a nasazením, Holý svým uměním hrát na piáno, přestože mu spadne ze stojanu (ten chlapík se opravdu nenechá vyvést z míry) a celá kapela osobitým hudebním projevem, který ani na vteřinu neujíždí od studiové předlohy na CD. Během dvouhodinové show a tří přídavků si kapela podmaňuje nadprůměrně natřískaný sál a dovádí k šílenství i jinak sečtělé celebrity, které mimochodem pod spoře volenými kostýmy odhalují zajímavá tetování. V davu lze zahlédnout  umělce Skálu, který fascinuje svým tanečním nadáním, zmiňovaného Vojtku Kotka, který obležen fotografy vyzývavě žádá kapelu o další přídavek (už se těšíme, až si zase někde počteme, jak ho ti novináři štvou), Marthu Issovou ve třpytivé stříbrné róbě, Simonu Babčákovou v apartním kloboučku a spoustu seriálových hvězd, které byste pod pódiem funky uskupení asi nečekali.

Časomíra se přelévá přes jednu ranní a davy konečně řídnou. V tuhle chvíli je třeba ocenit práci „bílých andělů“ z hotelové školy, kteří se starají o pořádek, sběr sklenic a všude možně decentně odložených tofu vařených v kapustové vodě a jiných pochutin, které žaludky zhýralých masožravých strávníků odmítly vstřebat. Doping značky Jameson z poslední, osmdesáté flašky, pomáhá na další cestě do schodů za obhlížením posledních zbytků koláčků, následuje cigareta v okruhu filmových persón, které jsou důležitější než ty důležité. I jejich se kruh se bohužel pomalu zužuje a za necelou hodinu zbývá v Paláci Lucerna odhadem poslední dvoustovka odvážných, kteří mají chuť se zadarmo opíjet, dokud to půjde. Pro naše redakční uskupení, které den předtím absolvovalo vyčerpávající noc s vámi, čtenáři, to znamená jediné. Konstatování „je čas jít spát“, které kvitujeme posledními třemi kousky Starobrna a zdvořilým odchodem domů. Čeští lvi se povedli a už není důvod na ně nadávat. Hurá!

Na závěr tradiční večerní leporelo. Omluvte kvalitu fotek (aparát za dvě tisícovky neumí dělat zázraky :-) i jejich množství - tentokrát se mezi ostatními fotografy manévrovalo o dost hůře.

Nestydatý Jiří Macháček bez jeleního svetru a vítěz v kategorii Vedlejší mužský herecký výkon, Vladimír Dlouhý.
Dvě největší ozdoby sobotního večera - Tereza Voříšková v apartní červené róbě a misska z roku 2004 s terminátořím pohledem, Jana Doleželová.
Duo Kocáb-Postránecký, bojující za kreativně vyhlížející kravaty.
Pozoruhodně vitální Hana Hegerová z bezprostředního detailu a kinetická momentka na vlak uhánějící Marthy Issové.
Jiří Strach (tento rok bez nominace) si chtěl pojistit příští Lvy a tak nechal Lucernu posvětit knězem...
...a naskytl se mu žalostný pohled na párek znavených reportérů, kteří přišli na to,...
...že Jameson se má pít s mírou...
...a koupat se v J.A.R.u s Maksimigem za zády není ten nejlepší nápad.