A jdeme splácet resty. Čtyři dny jsme s kolegou k0C0URem sumírovali naše dojmy z Nominačního večera České televize, tříbili jsme pocity a zážitky a teď už můžeme přiznat barvu. Byla to parádní show, přeplněný hodnotnými kulturními vjemy, stylovou zábavou a všeobjímající dobrou náladou. České lvy prostě nic nenahradí! Navždy jim provolejme slávu!

Tak… předpokládám, že osoby z VAC, zodpovědné za monitoring tisku, dál nedočtou, takže můžeme ukončit kamufláž a narovinu přiznat: Ano, bylo to peklo. Poctivé vachlerovské mučeníčko, tentokrát bez pauz na záchod a bez spásných odběhů do vedlejší místnosti, kam už humoristé z obrazovky nedosáhnou. Sto minut natvrdo. Sto minut bez dechu a s lehkým pícháním na srdci. A s poctou pro Mamma Mia. Oh boy.

ZÁZNAM NOMINAČNÍHO VEČERA

Přitom se všechno vyvíjelo nečekaně dobře. Ukořistili jsme luxusní sedadla přímo vprostřed sálu a hned na začátku uznale pokývali nad loňskou filmovou úrodou. Rok 2008 byl pro český film poměrně silný, ani ne tak co do počtu geniálních kousků, ale spíš kvůli navýšení poměru „snesitelných filmů“ vůči těm nesnesitelným.  Za silným combem Karamazovi – Venkovský učitel stepovalo hned několik dobrých nebo ucházejících titulů (Tobruk, Kdopak by se vlka bál?, U mě dobrý, Bobule, O rodičích a dětech), přibylo i projektů tolerovatelných (Nestyda, Hlídač č. 47, František je děvkař, Děti noci, Sněženky a machři po 25 letech) nebo přinejmenším zajímavých (Sestra, Kuličky). Na rok, který zahájilo Na vlastní nebezpečí a Svatba na bitevním poli, to je překvapivě pozitivní účet. Přitom jej ještě dobarvuje dvanáctka zvučných dokumentů.

Optimista by poznamenal, že v tom má prsty rozumnější systém dotací z fondu pro rozvoj kinematografie, pesimista by věřil spíš obyčejné matematické logice, kdy při více rozjetých filmech, dostanete i více kvalitních výsledků. Realista bude doufat, že se česká kinematografie odrazila ode dna a že z ní v letech následujících vypadne i co nejvíc Májů, Takových normálních rodinek a kotíkovských komedií. A že když bude nějaký film lámat kasovní rekordy, bude výrazně kvalitnější než Bathory.

SOUPIS NOMINACÍ A PRVNÍCH VÍTĚZŮ

Z běžného slavnostního ceremoniálu by člověk tohle zlepšení mohl – a také měl - vypozorovat. Jenže tohle jsou Čeští lvi, rádoby extravagantní show, která si pořád hraje s laciností a trapností, snaživě překračuje hranice a bez ustání si utahuje… a už několik let tak bezzubě, rozplizle a marně, že z toho bolí oči. Petr Vachler měl odjakživa talent uvrtávat vtipné lidi do blbých a nehorázně trapných veselic. Když se mu to povedlo s Petrem Čtvrtníčkem, s Ester Kočičkovou a Ivou Pazderkovou to musela být tuplem hračka. Doteď nevím, čemu jsme se měli smát, ani čemu se dokázala smát přívětivější třetina sálu – devadesát procent situací tnulo zcela mimo. Ať už v nich moderátorky humorně lomily rukama, tak aby režie pochopila, že má pustit videoprezentaci (amatérismus podtrhlo opakované puštění týchž ukázek), nebo když hu-hu-humorně spáchaly anketu o oblíbenosti blondýnek a pro velký úspěch se k ní vracely co pět minut. Tomu říkám pravý vachlerovský „running-joke“. Hraný takříkajíc Doblba.

Ono opravdu není nutné tasit fraky a tvářit se superseriózně jak na Oscarech, Zlatých glóbech nebo třeba Magnesii Liteře. Nic proti odvážnějšímu humoru – ale musí se umět. České lvy jej neumějí a už leta servírují zábavu na úrovni nejdementněších komedií Eddie Murphyho. Akorát se u toho tváří alternativně a nespoutaně, a proto jim to prochází. Novináři ve velkých mediích si nedovolí hřímat příliš hlasitě, v diskuzích jsou zas nespokojenci rychle ubiti argumenty typu „přeci to nebudeme dělat jak v Americe“ a „aspoň to není tak patetické… jak v Americe“. Není nad to velebit si v českém smrádku a užívat si jeho výlučnost. Podobně jako si umíme užívat české seriály, které taky nejsou jako ty „tupý americký seriály, co se v nich jen střílí a morduje, že jo, táto“. Jasně, mámo.

Objektivně samozřejmě musím uznat, že  Lev už nabídl i horší show (resp. předshow) a že v sále ta humorná smršť ubíhá o poznání lépe. Člověku se sice na tváři usadí křečovitý výraz, který zmizí až po prvním mojitu u koktejlového baru, v sále ale může aspoň těkat očima kolem sebe a všímat si zasloužilých umělců (moderátor hlavního večera Bolek Polívka) i z čerstva proslavených celebritek (po zásluze nominovaná Martha Issová). Málokdy uvidíte držitelku Evropské filmové ceny Helenu Třeštíkovou, protahující se skrze uličku o šířce dvaceti centimetrů, lámajíc pod sebou tyčky s obličeji obou moderátorek. Můžete stejně tak vypnout a přemýšlet, jestli těsně před vámi opravdu sedí producentský geroj Jirka Pomeje… a pak zjistit, že černé lokny nezdobí Pomejeho, ale Filipa Remundu, tvůrce Českého snu, jenž si spolu s Vítem Klusákem, Matějem Mináčem a již zmíněnou Třeštíkovou, po zásluze došel pro plaketu za nej dokumenty roku posledních patnácti let.

Samotné zplnoprávnění dokumentů můžeme mimochodem už teď prohlásit za nejsympatičtější moment celých letošních Lvů. V jeho stínu trochu zůstaly i jednotlivé nominace hraných filmů, jež byly rozdány poměrně předvídatelně, až usedle. Karamazovi bodovali víceméně všude, Tobruk se procpal do technických a výtvarných kategorií, Venkovský učitel se musel dvakrát překvapivě sklonit před Hlídačem č. 47 (u střihu to nevadí, opominutí světové kamery Diviše Marka naopak dost zamrzelo). Ostatní víceméně ostrouhali, což udivilo zvlášť v kategorii Výtvarný počin, kde utřela Sestra i Kdopak by se vlka bál. Nebýt trochu flexibilnějších hereckých nominací (Děti noci, Nestyda, O rodičích a dětech), člověk by mohl mít pocit, že akademici viděli jen pár filmů a ve všech kategoriích hlasovali tak trochu samospádem. Automaticky jen pro pětici nejlepších nebo nejhlasitěji propagovaných titulů.

I proto nominační večer vesměs nudil, a to i v těch lepších momentech. Šance se rozdaly tak, jak rozdány být měly, pár muzikantů a zpěvaček zapělo, hvězdy zapózovaly a šlo se jíst a pít. Naší nejlepší zábavou pak bylo tipování, jestli jsou ty mladé kočky vedle pánů v drahých oblecích dcerami nebo milenkami. Sázky pravidelně končily v momentě, kdy ruka toho pětapadesátiletého pana továrníka sklouzla na zadek jeho blonďatého doprovodu. Příště musíme jít s partnerkami jakbysmet. Pořád nezapadnem (kdo má v pětadvaceti hledat o třicet let mladší doprovod?), ale aspoň nebudeme za gaye.

Přidáváme pár fotek z K0C0URova apartního foťáčku s přepáleným bleskem :-)


Táňa a Aňa tentokrát bez nominací...


Petr Zelenka si povídal s Mirkou Spáčilovou, od níž dostal prvního Lva. Další budou následovat.


Dvojnásobný nominátor David Novotný...


Zhruba popadesáté nominovaná herecká jistota Ivan Trojan...


...a starý šibal Luděk!


Martha Issová pod tíhou blesků.


F. A. Brabec si ignoraci Máje vyžehlil nominací za nasnímání Bathory, Juraj Jakubisko si prohlíží fota z k0C0URova apartního foťáčku.


Trojan a Polívka... že by konečně hráli spolu?


Jiří Strach v kinech letos nebyl, nominace zkusí až za rok. Ale čte prý MovieZone, tak jsme ho museli blejsknout. Vážně.


Vegetariánská tečka. Tečka.