V salonních debatách o tom kterého nezávislého/artového režiséra Marvel příště znásilní (to když se ukázalo, že Avi Arad si kompenzuje přemíru komerčáků v ostatních comicsových projektech), jsem kdysi jméno Kennetha Branagha nadhodil z legrace. Představoval pro mě s Larsem von Trierem extrém, který jsem si nedovedl v comicsovém projektu dost dobře představit. A nikoliv proto, že by Branagh neuměl režírovat a ještě při tom pořizovat hezké obrázky. Remake Slídila v tomto ohledu vypadá jako malé umělecké dílo (a Jude Law má blond vlasy... slušelo by mu kladivo? :). Jenže Kenneth Branagh, to je... to znamená... divadelní přepjatost, shakespearovské drama (Hamlet se v případě Thora a jeho neustálého dohadování s vlastním otcem přímo nabízí) a herci máchající rukama, napínající obličejové svaly k prasknutí. Žádné Hulk Smash... žádné tu máš kladivem, šmejde pohanská. 

Ale možná bych na to měl koukat z druhé strany. Přepálené teatrálnosti se Branagh zřejmě nezbaví. Aplikoval ji i ve Slídilovi (tam to ovšem má svůj historický důvod) a snaží se ji ventilovat i prostřednictvím svých rolí. A v tom to právě je. Vzpomínáte na Zlatoslava Lockharta nebo šíleného záporáka z Wild Wild West? Možná je Branagh jen vyčerpán ždímáním Shakespearea a chce si odpočinout u comicsové rychlokvašky, při jejímž natáčení je (skoro) všechno dovoleno. Výsledek by tak mohl být velmi netradiční. Takže zatím asi opatrný palec nahoru za další odvážné rozhodnutí (zatím je to stejně jen drb, ale vypadá celkem lákavě a je z dobrých zdrojů). Po Hulkovi mi ostatně tyhle "ústřely" připadají mnohem zajímavější než sázky na jistotu (Leterrier), které pak dopadají všelijak. Tak teď ještě obsadit Lawa a Cainea jako otce a syna a zavřít je někam do jedné místnosti. Třeba si tam můžou měřit... blesky. :)