Zdá se mi, že letošní karlovarská soutěž svou úrovní mocně převyšovala ročníky s vítěznými Mým Nikiforem a Sherrybaby. Soutěžáky jsme si v redakci nechali ujít (před nestálou kvalitou preferujeme jistoty), valná část z nich se ale na ČSFD pohybuje v červených barvách, a třeba o takovém Kurzu negativního myšlení, oceněném za režii, se už v předstihu štěbetalo jako o jednom z nejlepších filmů 42. Karlových Varů. Nakonec ale zvítězil islandský psychologický thriller Severní blata, zvláštní cenu poroty si odnesly australské Šťastné míle, Elvira Mínguez schytala chválu za herecký výkon ve snímku Ostych a herci Sergej Puskepalis a Leonid Broněvoj byli vyznamenáni za výstupy v ruském titulu Prosté věci. V záplavě neznámých jmen a názvů vás jistě potěší Vratné lahve, jež porota pohladila kvůli scénáři a které vyhrály i cenu pro divácky nejoblíbenější film. Českou stopu navíc prohloubil triumf snímku Lucie Králové Ztracená dovolená v rámci dokumentární sekce a ocenění celoživotního díla animátora Břetislava Pojara. Z hollywoodských hvězd samozřejmě slízl smetanu pidižvík Danny DeVito

V sekci blogů po Varech obvykle následovalo komplexní zhodnocení toho velkého filmového tyjátru z pohledu baťůžkáře, letos jsem ale Vary tak trochu ošidil, takže ke mně při plnění všemožných společenských a jiných nefilmových povinností nedoplulo dost festivalové atmosféry, poznatků a vjemů, abych vám „nelhal do kapsy“. Proto jen ve zkratce a tady:

Říct, že počasí stálo za starou belu by bylo pochvalou. Mráz, plískanice a neustálé vodopády z šedých mraků daly rychle zapomenout na vařící 41. ročník. Atraktivních titulů bylo opravdu letos trochu míň, ač jsem ve vnadící novince před festivalem tvrdil opak. Ono když si má člověk obhájit, proč v šest ráno stepuje před Thermalem, vybírá si přeci jen pečlivěji. Pak nedostatky vyniknou. Ale stále se našlo dost dobrých důvodů, proč nezůstat u popíjení železnatých pramenů, tedy alespoň v případě, že kamarád či slečna pokladní nezmatlali výběr vstupenek (letos jsem měl obzvlášť velkou smůlu, z 18 lístků na akreditaci mi nějakým způsobem „propadlo“ rovných deset lupenů – fronty pro zoufalce bez lístků byly naštěstí poměrně řídce obsazené).

Nás popcorňáky samozřejmě znovu těšila sekce půlnočních filmů, jíž probereme v recenzích (Černé ovce, Fido) a která doznívá i v rámci Ozvěn MFF KV (Psanci, Mutant). Skvěle se osvědčila i další mainstreamová množina pojmenovaná Nový Hollywood, která nabídla nejeden skvost, který stoprocentně zahnízdí ve V. I. M. Nebudeme jmenovat, ať to nezakřikneme.

Jinak nás omráčil hlavně rumunský vítěz z Cannes 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a nový snímek Fatiha Akina, režiséra Proti zdi, Auf der anderen Seite. Kdo si je sežene, neprohloupí. Totéž platí pro jednoznačně nejšílenější počin celých Varů, totiž zběsilou komedii Ex Drummer. Zvrácenost s nevinnou synopsí o manipulátorovi, který rozvrátí kapelu The Feminists, jíž tvoří tři „postižení lidé“, si nás získala svou nevkusností, nekorektností, nekonvenčností, nespoutaností a celkovou nesvéprávností. Prostě takový neodolatelně hovadský film, v němž se postavy vyžívají v násilí, obhroublostech a destrukci veškerého rozumu a který ještě stíhá být neodolatelně vtipný. Trailer na Ex Drummera a jeden charakteristický klip z něj si můžete prohlídnout tady a tu. A říkám vám, jednou z toho bude kult. Nejen kvůli tomu, že se v něm objevuje půlmetrový penis, ženy mlácené cihlou do obličeje (a ve zpomalených záběrech) nebo dcera ministra hygieny, kterou otec už v šesti letech zneužíval. Ale kvůli tomu, že pustíte-li deset minut z jeho stopáže na srazu seniorů, o 120% se zvýší úmrtnost dané věkové sorty. Doba je totiž asi doopravdy šílená. Dobře nám tak.