François Ozon patří mezi nejvýraznější francouzské filmaře 21. století a postupně se zařadil hned do několika proudů tamější kinematografie. Ačkoli se v dřívější Ozonově tvorbě mísila explicitní sexualita (Dvojitý milenec), násilí (Zamilovaní vrazi) či citlivé pohledy do ženského nitra (8 žen, Bazén), v jeho novince na první pohled nic z toho nenajdete. Naopak, Ozon se vydal prozkoumat téma homosexuální romance, s nímž už v minulosti rovněž koketoval, a svůj svébytný režijní styl tentokrát spíše upozadil. Na škodu to však rozhodně není.

Ocitáme se, jak nás název filmu nenechá ani hádat, v polovině 80. let, a to na pobřeží Normandie. Sledujeme velkou letní lásku mezi dvěma mladíky, která však bude mít tragickou dohru. Hned zpočátku se dozvíme, že jeden z nich na konci příběhu zemře, a posléze se snažíme této smutné romanci přijít na kloub. Do značné míry se jedná o až archetypální příběh – starší David zachrání mladšího Alexise při projížďce lodí, následně ho zaučí i v oblasti citů. Postupem času je však třeba se s první láskou rozloučit, oplakat ji a jít dál.

Řada příběhových momentů funguje lépe na metaforické nežli doslovné úrovni, ale vůbec to nevadí – Ozon zjevně ví, jak s těmito motivy pracovat. Jeho postavy jsou na první pohled zcela odlišné už jen svými zdánlivě protichůdnými zájmy o život a smrt – jenže tyto dva fenomény jsou neodmyslitelně propojeny a každý si musí najít optimální životní rychlost, jež mu umožní přičichnout k obojímu. Ozon napsal scénář podle literární předlohy a ačkoli je ke konci filmu znát určité nervózní přešlapování, čpící potřebou dovyprávět adaptovaný příběh, jedná se o zjevně velmi vybroušený text s řadou univerzálně pochopitelných motivů.

Své původní tvrzení, že se Ozon klasickým prvkům svého stylu vzdálil, musím trochu zmírnit – při bližším pozorování je patrné, že si výrazný autor stále dokáže pohrát třeba se vzorci letních melodramat a chytře je převrátit. Ozon si však vystačí jen s občasným pomrknutím na diváka, podvratně satirického ostnu zůstávají jeho hrdinové ušetřeni. Jako by pro ně a jejich mladickou nerozvážnost měl sám slabost a emoční přepjatost spojenou s tímto obdobím nahlíží s pochopením a schovívavostí. To se nejvíce projevuje v mnoha detailech, náznacích, drobných komunikačních momentech, jež jsou s obdobím dospívání neodmyslitelně spojeny.

Oproti třeba schematickému a nenápaditě podanému teen dramátku Já, Simon se zde neupíná pozornost k možné ostrakizaci hrdinů kvůli jejich homosexualitě; a to navzdory tomu, že se ocitáme v polovině 80. let! Letní atmosféra staví na tehdejší módě, kulturními standardy a vnitřním světem protagonisty namísto toho, aby zdlouhavě lkala nad těžkostmi coming outu. Stejně tak je třeba rodinné zázemí obou hlavních hrdinů vykresleno vcelku stereotypně, leč funkčně a nestrhává na sebe přílišnou pozornost. Díky motivu krásného, leč osudového léta je film mnohem uvolněnější než většina podobné produkce a nejvýrazněji dává vzpomenout třeba na Dej mi své jméno. A to vůbec není špatná společnost.