Bohdan Sláma se pustil na neprobádané území. Na rozdíl od svých předešlých projektů totiž režíruje cizí scénář, a navíc se od sociálně-poetického komentování současnosti obrací směrem k naší minulosti. Dění v tuzemském pohraničí mezi 30. a 50. lety je stále ožehavým tématem, které nám mnoho pěkného o našich předcích neřekne. Podle samotného Slámy lze v tomto příběhu najít řadu paralel i se současností – což však v praxi platí skoro o každém historickém snímku, a právě v podobných banalitách se Krajina ve stínu utápí bohužel až příliš často.

Scenárista Ivan Arsenjev zatím psal především pro menší produkce, často experimentální povahy; největší pozornosti se tak dočkala filmová Záhada hlavolamu z roku 1993. Nyní přišel s o poznání náročnějším textem, vycházejícím ze skutečných událostí. Film sleduje jihočeskou vesnici na hranici mezi Čechami a Rakouskem a snaží se o jakousi kroniku, mapující vývoj názorů i všedního života obyvatel.

Zpočátku se ocitneme v roce 1938, když Hitler anektuje Rakousko. Osazenstvo vesnice si není jisté, jestli je výhodnější přidat se ke stále mocnější evropské síle, anebo zůstat pod českou vlajkou, jež jim však během uplynulých let mnoho dobrého nepřinesla. Podobné otázky vyvstávají jak v následujících letech protektorátu, kdy se jednotlivé postavy kloní na stranu nacismu, odboje, či letargie, tak i po skončení války a nástupu komunistů k moci. Je zřejmé, že tato dekáda kladla na dobovou společnost obrovské nároky, co se týče dodržení morálního kreditu – a téměř nikdo z těchto časů neodešel s čistým štítem. Abychom si strukturu projeli celou, je třeba zmínit dlouhou a naturalistickou (místy až exploatační) pasáž sledující poválečný odsun Němců, a nakonec i proměny společnosti počátkem 50. let.

Už z tohoto výčtu je zřejmé, že se jedná o skutečně gargantuovský záběr. Dramatickými příběhy z období protektorátu se naše kinematografie jen hemží, několik děl vzniklo i o odsunu sudetských Němců (nejvýrazněji snad Habermannův mlýn), přestože toto téma je stále opředeno množstvím kontroverze. Zde vidíme snahu obsáhnout všechny historické proměny, což si i na nemalé ploše 135 minut vybírá skutečně velkou daň. V malých střípcích se ukazuje nahodilá a nepředvídatelná role jednotlivce v soukolí dějin – bez možnosti predikce se různí lidé v různých časech ocitají na různých stranách barikády, leckdy i bez většího osobního přičinění. Možná je tohle silné a nebanální poselství šikovně vloženo mezi řádky, možná jsem ho tam jen kvůli převládající zmatečnosti musel pro vlastní duševní klid dodat sám; nevím. Každopádně jsem s takovým vyzněním filmu vcelku spokojen.

Hlavním problémem je plochost a jednorozměrnost postav, kdy téměř není možné k žádné z nich přilnout a sledovat její osud. V jednu chvíli je v centru dění Magdaléna Borová a její filmový manžel Stanislav Majer, jindy zase Csongor Kassai, Petra Špalková, Cyril Drozda, Marek Pospíchal a spousta dalších. Celkově potkáme na dvě desítky postav, jejichž vzájemné vztahy i pohled na soudobou politickou situaci se mění tak často, až je (hlavně v první polovině) problém se v nich orientovat. Volba takto kolektivního antihrdiny je v souladu se snahou o vykreslení celkové společenské atmosféry namísto popsání jednoho melodramaticky vyprávěného příběhu, ovšem méně by nakonec možná opravdu bylo více.

O kameru se postaral Diviš Marek, stabilní Slámův spolupracovník. Nutno uznat, že kamera patří k nejvýraznějším prvkům snímku a její pomalé pohyby v dlouhých záběrech dávají najevo promyšlenost mizanscény. Inspiraci můžeme hledat u Hanekeho Bílé stuhy, Tarrova Satanského tanga a trochu možná i nedávného Nabarveného ptáčete, v nichž se také hojně pracovalo s hloubkou pole a černobílá kamera zaujala na první pohled. Ta v tomto případě není kdovíjak kontrastní, přestože byl snímek údajně natáčen na černobílou filmovou surovinu - postprodukční úpravy obraz vyhladily až příliš (přestože to na oficiálních fotkách okolo není moc patrné). Samotné rozhodnutí pro černobílý vizuál filmu je navíc poměrně zbytečné, jelikož kromě navození dojmu historičnosti a artovosti není pro takovou formu žádný zjevný důvod.

Krajina ve stínu jako celek zůstává na půli cesty. Stojí na poutavé a vtahující kameře, body si zaslouží i podařené herecké výkony, jimž lze vytknout snad jen příliš zřetelné postsynchrony. Jenže samotné vyprávění je až příliš zběsile těkavé a spousta scén budí dojem, že končí ve své polovině – tedy dřív, než se stihne něco smysluplného říct. Pochybuji, že se jedná o cílenou práci s výpustkami, spíše se autorům pod rukama rozpadla snaha o poskládaní mozaiky z jednotlivých střípků. Největším problémem je však vyznění, které nepřináší k tématu nic nového. Ano, spousta lidí se ve vyhrocených časech zachovala velmi špatně – stejně jako kdykoli jindy v historii. Můžeme se z toho nějak poučit? Pravděpodobně ne. Otevírá filmová Krajina ve stínu nějaké otázky, které by neprvoplánově problematizovaly, co se tenkrát stalo? To bohužel už vůbec ne.