Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Žaluji!: Recenze


ikona
Rimsy
jean dujardinlouis garrelroman polanskižaluji
Rok po vítězství na festivalu v Benátkách se historický výlet Romana Polanskiho dostává i do našich kin. A rozhodně je o co stát. 

Roman Polanski ani v 86 letech nepřestává natáčet, a to navzdory nelibosti velké části filmové obce. Bylo by hezké rozebírat jeho nejnovější filmové díla bez nutnosti vyjádření k jeho kontroverzní minulosti, na níž už více než 40 let ulpívá děsivá šmouha v podobě obvinění ze znásilnění. Přestože se Polanski v rozhovorech k novému filmu dušuje, že ho příběh nespravedlivě obviněného Alfreda Dreyfuse fascinuje i bez vazby k jeho vlastnímu osudu, paralely není možné nevidět; obzvláště když se v posledních letech objevila i další obvinění.

Příběh vychází z románové předlohy Roberta Harrise, který s Polanskim pracoval už před deseti lety na filmu Muž ve stínu. Harris tentokrát zpracoval události Dreyfusovy aféry z pohledu armádního důstojníka Georgese Picquarta (Jean Dujardin). Díky tomu můžeme sledovat dění očima toho, kdo byl jedním z hlavních hybatelů dění, a neprávem odsouzený Dreyfus tak do děje vstupuje jen místy – hlavně když zrovna nesedí ve vězení na Ďábelských ostrovech. Vyprávění začíná Dreyfusovým vyloučením z armády a následně se zaměřuje na samotné vyšetřování i soudní pře. Polanski s Harrisem si zjevně dali hodně záležet na historické věrnosti, což dávají najevo už úvodním titulkem; ten nezvykle hrdě hlásá, že postavy a události ve filmu jsou zcela skutečné.

A skutečně, Žaluji! se drží přísně procedurálního stylu, zároveň však nezahlcuje zbytečnými detaily. V této složité disciplíně se Polanski ukazuje jako stále špičkový filmař, který ví, jak divákovi podat vše důležité, a zároveň netlačit zbytečně na pilu. Paralely se současností se, jak už to u podobných titulů bývá, samozřejmě nabízejí, zároveň je však zkušený režisér netlačí do popředí a nestaví vyznění snímku pouze na nich – mezi řádky lze samozřejmě vysledovat, že ačkoli nám ostrakizace židů přijde v dnešní době absurdní, k jiným etnickým či sociálním menšinám se nevědomky chováme podobně; ovšem i bez této sebereflexe si lze snímek vychutnat jako poctivou historickou rekonstrukci.

Kamera Pawła Edelmana, pravidelného spolupracovníka Polanskiho i pozdního Andrzeje Wajdy, a překvapivě i hudba Alexandra Desplata se rovněž podřizují celku, zároveň však umí ve vhodnou chvíli podtrhnout vyznění scény, a tak se odlišují od rutinního televizního řemesla, na něž jsme u podobných exkurzů do historie zvyklí. Vkrádají se slova jako starosvětskost, poctivost a snaha vyhnout se exhibici. Už způsob, jakým jsou využity flashbacky, dává vzpomenout na dávno pozapomenuté praxe, což v tomto případě ale vůbec nevadí. Soustředění na procedurálnost samozřejmě v důsledku snižuje emoční dopad na diváka, ať už v tématu Dreyfusovy osobní tragédie, či Picquartově rozpolcenosti a statečnosti; jenže je více než jasné, že kdyby zrovna u tohoto snímku tlačil Polanski na slzné kanálky, kritika by se snášela ze všech stran.

Zmíněný Jean Dujardin má dostatek charismatu i vojenské sošnosti na to, aby neustálou přítomnost kamery bez problémů ustál, a tak se jedná o jeho nejlepší roli od oscarovky The Artist. Dobrým protipólem mu je nečekaně obsazený (a výrazně namaskovaný) Louis Garrel s jeho přepjatým podáním Dreyfuse, zaujme i Polanského skutečná manželka Emmanuelle Seigner v úloze Picquartovy milenky.

Pokud víte, jak Dreyfusova aféra dopadla, tak vás konec samozřejmě nepřekvapí, přesto si zaslouží pochvalu, že se Polanski vyhnul pateticky hollywoodskému happy endu a namísto něj zůstává nahořklá pachuť – opravdu se podařilo učinit spravedlnosti zadost? Společností prorostlý antisemitismus je jednou z mála věcí, která ve filmu není vysvětlována, což umožňuje nenásilnou přenositelnost tématu i do jakékoli jiné doby – tutlání průšvihů a vzájemné krytí kamarádíčků se nemusí odehrávat na nejvyšší státní úrovni, přesto problém představuje v každé společnosti. Díky tomuto nenásilnému přesahu je Polanskiho historický exkurz nejen obživlou učebnicí, nýbrž i trvající připomínkou lidských slabostí.

Verdikt

avatar8/10

Rimsy

Roman Polanski předkládá nepatetický a ukecaný procedurál, s minimem podivných zvratů či formální samoúčelnosti. O to více však vynikne síla samotného materiálu, jež je v tomto případě skutečně zcela dostatečná.


© copyright 2000 - 2020.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace