Když se Slávek Horák v roce 2015 vytasil s Domácí péčí, byl z toho nejen Český lev i Cena kritiky pro Alenu Mihulovou za jeden z nejobětavějších výkonů posledních let, ale i výrazný nástup talentovaného filmaře na scénu. Se svým dalším projektem si dal Horák na čas, ale od komorního příběhu o stárnutí a obětavosti přešel k mnohem většímu soustu – životopisnému dramatu o naší nejdůležitější politické postavě několika dekád. Nakonec jen s týdenním zpožděním oproti původnímu plánu se do kin dostává zajímavý a překvapivě výrazný Havel.

Proč překvapivě? Životopisné filmy přímo vyzývají k rutinnímu zpracování, a pokud se jedná o takto zásadní a stále emoce budící figuru, tak by nemalá míra opatrnosti mohla tvůrcům snadno svázat ruce. To však naštěstí není případ aktuální novinky, kterou společně s režírujícím Horákem napsal Rudolf Suchánek. Jejich scénář je přitom největší devizou, a zároveň i největší slabinou snímku. Prostě míra ambivalence původního textu dosahuje u nás skutečně nevídaných výšin.

Koncept je postaven na vyobrazení dění v letech 1968-1989, o Havlově prezidentské kariéře se tedy nic nedozvíme. Naopak sledujeme vývoj muže s minimem skutečně výrazných osobnostních charakteristik, kterak se v rámci normalizačních možností protlouká životem. Film se ke svému hrdinovi bezvýhradně upíná a trpělivě opakuje situace, v nichž na něj celé okolí naléhá, aby se konečně choval jako chlap. Přesto se časem začne trochu spěchat a některé změny v postojích a chování postav se dějí hlavně ve druhé polovině skokově, a ne zcela jasně vysvětleně; zároveň se však nejedná o do očí bijící nesmysly, trpí tím pouze psychologická prokreslenost vedlejších figur. Ty jsou však skutečně na okraji zájmu, takže vedle chybějících reálií z jejich života (často navíc v rozporu s jejich skutečnými vazbami) se nic moc nedozvíme ani o fungování chartistického disentu. V centru zájmu je však pouze sám Havel a jeho vnitřní (ne)proměna.

Do očí bijícím problémem jsou však doslovné metafory, jejichž prvoplánovost je u filmu o dramatikovi zarážející. Snaha vyprávět obrazem namísto zdlouhavých vysvětlovaček je chvályhodná, avšak většina významových zkratek bohužel působí jako opsaná z druhé kapitoly učebnice artové scenáristiky. Opakované motivy tužky a papíru, divadelního jeviště či zapalovaných cigaret jsou až příliš banální na to, aby diváka skutečně vybízely k zamyšlení, a občas působí až nechtěně směšně.

Když se vrátíme trochu na zem, musíme uznat, že audiovizuální kvality i herecké výkony jsou na úrovni, která zcela odpovídá současným tuzemským nadstandardům. Dobová patina, kterou české filmy vcelku umí prodat, je zase jednou patrná, příjemným bonusem je dynamické snímání a akurátní délka jednotlivých záběrů i scén. Hudební podkres je rovněž ucházející, snad jen drmolivým dialogům je občas hůře rozumět.

Martin Hofmann si za své živelné ztvárnění Pavla Landovského připisuje další divácky vděčnou roli, Anna Geislerová k roli Olgy přistoupila zjevně s dostatečnou pokorou a nebála se upozadit v zájmu výsledku. Barbora Seidlová, která se po sedmi letech vrátila na plátno, je příjemným oživením, a tak trochu jako pěst na oko působí jen obsazení Jiřího Bartošky do úlohy Jana Patočky, jelikož se jedná o příliš výraznou tvář na tak malou úlohu.

Bavit se však musíme hlavně o Viktoru Dvořákovi, který jako by skutečnému Havlovi z oka vypadl. Vizuální podobu se tvůrci snažili doplnit i charakteristickým verbálním projevem, čímž se však Dvořák ocitá v lehkém uncanny valley – vypadá jako Havel, mluví jako Havel, ale my až příliš dobře víme a cítíme, že to není Havel. Ve své imitaci Havlovy dikce navíc není úplně důsledný. Paradoxně právě v momentech, kdy z výrazného ráčkování a řečnických pomlk ubere, se stává uvěřitelnějším a lidštějším charakterem, naopak momenty výrazné stylizace sklouzávají k lehké trapnosti, jež je cítit v traileru. Na ploše celovečerního filmu to takový problém není, přesto je zajímavé, že ačkoli se tvůrci snažili Havlův příběh oprostit o nejkonkrétnější politická fakta a ukázat namísto přece jen už trochu idealizované historické postavy plastičtější podobu živoucího člověka, této prvoplánové imitace se nevzdali. Nevím, jak ostatní diváci, ale pro mě osobně by neráčkující Havel ze svého charismatu nic neztratil.

Havel nezahlcuje zbytečnými jmény a detaily jako Toman, přestože několika nikam nevedoucím dílčím linkám se nevyhne. Ani logika posloupnosti scén netrpí tolik jako v případě nezvládnuté a absurdně (sic!) přestříhané Milady. Nabízí se i paralela s nedávnými Pražskými orgiemi, v nichž si dokonce epizodní postavu Havla zahrál Dvořák. Tyto rozhrkané a mezi otrockou adaptací a nejistou filmařinou se potácející filmy jsou však o třídu horší než novinka Slávka Horáka, která svým zdařilým řemeslem a soustředěností na titulní postavu dává vzpomenout spíše na povedenější pasáže pár let starého Masaryka a snad ještě více pak na Jana Palacha, přestože toho Robert Sedláček koncipoval mnohem vážněji a temněji.

Snímek končí rokem 1989, a přestože je závěr režijně vcelku ustátý, jeho nenadálá přepálenost trochu bije do očí. Zároveň však rámuje Havlův příběh jako jakýsi origin, jelikož ty mezinárodně nejvýraznější momenty přišly až později. V nich by se však už opravdu nešlo vyhnout explicitním politickým komentářům, a tak jejich vynechání potvrzuje, že koncept stál na zrození nepravděpodobného hrdiny. Váhavého, chybujícího, leckdy až směšného a přízemního – ale snažícího se dostát svým hodnotám. Do uctivého a v historických detailech věrného biopicu má takový přístup daleko, možná částečně i popudí zaryté pravdoláskaře a potěší odpůrce Havlova odkazu; neschematičnosti tohoto uchopení si však cením, neboť o řadě témat umožňuji diskuzi namísto toho, aby se jednotlivé divácké tábory utvrdily ve svým apriorních postojích. A to by mohl ocenit i sám Václav Havel.