Vražda v Orient expresu, r. Sidney Lumet, 1974
Je vcelku jedno, na kterou verzi téhle klasické detektivky se podíváte. Ale doporučujeme tu, v níž si Hercula Poirota zahrál Albert Finney. Už proto, že krom něj dorazí i Jacqueline Bisset, Anthony Perkins, Ingrid Bergman, Sean Connery, Lauren Bacall nebo Michael York. A někdo z nich má na rukou krev. Poirot se cestou z Istanbulu do Calais flákat nebude, protože v jednom z luxusních kupé Orient expresu právě někdo ubodal muže. Muže, který si to bez nejmenších pochyb zasloužil. Kdo z cestujících to však byl? Vlak teď stojí kdesi v Jugoslávii a nemůže dál, protože všude kolem jsou hory sněhu, Poirot tak dostává šanci vyslechnout v klidu všechny cestující a odhaluje, že důvod zabíjet měl každý z nich. Ale vyšetřovat brutální vraždu ve vlaku, z něhož člověk nemůže vystoupit a kde ve vzduchu visí spousta dobře skrývaných tajemství, starých křivd a nevyřčené nenávisti i lásky, nebude žádná sranda ani pro něj. Na druhou stranu vy si to užijete, to zas jo. (Mr. Hlad)

Gauneři, r. Quentin Tarantino, 1992
Už celovečerní debut Quentina Tarantina celkem jasně ukázal, co může filmový svět od tohohle režiséra čekat. Ostré dialogy, přehnané násilí, cool charaktery, nečekané zvraty a vypointované scény. A taky vykrádání jiných filmů, protože Tarantino se opravdu hodně inspiroval hongkongskou klasikou City on Fire. Ale to je fuk, obojí je pecka. Gauneři se prakticky celí odehrávají v jednom skladišti, kde se sejde banda gangsterů, kterým úplně nevyšla loupež. A chtějí vědět, kdo zradil, což možná zjistí i s pomocí uneseného policajta. Tarantino si ze skladiště sice díky flashbackům odskakuje i na jiná místa, ale většinu času si opravdu vystačí s vynervovanými gangstery, kteří jsou připravení rozstřílet na kusy každého, o jehož loajalitě budou pochybovat. (Mr. Hlad)

Kostka, r. Vincenzo Natali, 1997
Uf, to už je vážně třiadvacet let? Pamatuju si Kostku z kina a byl to dokonalý přelud. Levňoučký kanadský film od magora z Detroitu, který pak už nikdy nepřekročil svůj stín. Natali sice ještě skóroval úchylným Splice a jeho epizody v aktuálním seriálu Zámek a klíč jsou autorsky rozeznatelné, ale u Kostky hodně hrál do karet i samotný koncept. Ani divák se v podstatě do konce nedozví, co vlastně Kostka je a jak funguje, ale jako kulisa psychologického hororu, který spoléhá spíš na pestrou směsku vypsychlých hrdinů sehraných neokoukanými tvářemi než na šokující krájení obyvatel futuristické prolézačky. Neustálý stres z objevování nových místností totiž rychle vyvolává solidní ponorku, v níž se jednotlivé charaktery rychle vybarvují. V kombinaci s krátkou stopáží tak Natali exceluje nikoliv počtem mrtvých, ale účelným črtáním postav, jež představují větší nebezpečí než všechny důmyslné pasti nastražené v Kostce. Rychle následující sequel i o pár let později vzniknuvší prequel hrají jen na strunu krvavějších, barevnějších a nabubřelejších atrakcí, takže poprávu skončily v propadlišti dějin. Původní Kostka má ale co nabídnout i dnes. (imf)