Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Pro Samu: Recenze


ikona
Rimsy
Jeden světPro SamuWaad Al-Khateab
„Když se útočí na nemocnice, láme to lidského ducha.“ Podobných zlomenin během sledování útrap v syrském Aleppu si prožijete celou řadu. Ale stojí za to. 

Kdy jindy si pouštět filmy z obléhaného města než v době nouzového stavu našeho národa? Alespoň si tak během všeobecné koronavirové paniky můžeme připomenout, jak vypadají skutečné problémy a nedostatek. V době zavření kin se na emočně těžkotonážný dokument Pro Samu můžete podívat na portálu dafilms.cz, do jehož virtuální videotéky se přestěhovala druhá polovina předčasně zatípnutého Jednoho světa. Normálně bych vyzýval k návštěvě kina, teď jen doporučím vypláznout pár desetikorun a až do 22. března, kdy tahle možnost pravděpodobně skončí, se na válečný dokument podívat.

Mladá syrská novinářka a nyní i filmařka Waad Al-Khateab dostala za svůj citlivý deníkový dokument Evropskou cenu i BAFTA, navíc se její prvotina, které dala finální podobu ve spolupráci s britským specialistou na sociální a válečná témata Edwardem Wattsem, probojovala až na finálový oscarový večer. A není se čemu divit – angažované téma z Blízkého východu totiž zaujme nejen silným tématem, ale i procítěným zpracováním.

Možná jste před pár lety sledovali dění v syrském Aleppu, které bylo v rámci arabského jara v roce 2011 jedním z ústředních míst syrského protivládního bouření. Ze strany vládních jednotek začalo několikaleté bombardování a dobývání města, které na konci roku 2016 kapitulovalo. Právě na poslední půlrok tohoto hrůzného období jednoho z nejdéle obývaných měst na Zemi se Waad Al-Khateab, jedna z jeho obyvatel, zaměřila.

V centru jejího zájmu však nejsou mapy vojenského postupu, statistiky mrtvých či rozsah mezinárodní humanitární pomoci. Vypráví svůj osobní příběh mladé ženy, jež se zamilovala do odvážného místního doktora a chtěla s ním založit rodinu. Během válečného šílenství se jim narodila dcera Sama, a tak Waad Al-Khateab natáčí jakousi subjektivní kroniku, aby její dítě jednou mohlo vidět, za jak děsivých podmínek přišlo na svět. Dětské vzpomínky z prvního roku života časem zmizí, ale zůstanou alespoň hodnoty, za něž se tenkrát bojovalo?

Zásadním přínosem filmu je ukázání, že tam, kdesi na tom nebezpečném Blízkém východě, se to nehemží jen mudžahedíny, budoucími ekonomickými migranty a vůbec vším tím, čeho by se měl slušný Čech bát; naopak, žijí tam obyčejní lidé jako my. Jsou nejistí ve vztazích, občas se rádi potkají s příbuznými, hrají si s mobily a přemýšlejí o pořizování si dětí. Jen jim na rozdíl od nás vybuchují nad hlavami bomby.

Právě neustálá absence bezpečí a jistot, nekončící strach o své blízké, to jsou psychologicky velmi zásadní momenty, které si naprostá většina z nás nedokáže (dokonce ani v aktuální virové epidemii) ani vzdáleně představit. Na aleppských rezidentech je přitom patrná touha žít běžné životy, milovat a pracovat, dělat ty úplně běžné věci – jen v trochu svobodnější zemi, než jim bylo poslední řadu dekád umožněno. Nelze se jim proto divit, že když se této svobody dokázali během arabského jara nadechnout, nechtějí se jí jen tak zase vzdát; paralela s naším pražským jarem se tedy nabízí nejen díky podobnosti názvů.

Jak už deníková forma naznačuje, dočkáme se povětšinou roztřesené ruční kamery, dodávající zobrazenému na autentičnosti. Bonusem je pak několik dronových záběrů (jejichž nesestřelení je pro mě trochu záhadou, ale budiž). Leccos se dočká zpětného komentáře režisérky, která je tak průvodkyní nejen po uchovaných vzpomínkách pro svou dceru, nýbrž i pro nás. Waad Al-Khateab se rozhodla několikrát poskočit v čase, avšak prokládání flashbacky mi přišlo zbytečné a spíše ubíralo na přehlednosti – a dramatu si přitom člověk beztak užije až až.

Pokud vám naturalistické záběry na zraněné lidi umírající na nemocniční podlaze (o mrtvých dětech nemluvě) nedělají dobře, musím vás varovat – nezanedbatelnou část filmu si budete rukou zakrývat oči. Je to však právě tahle nepřikrášlená drsnost, jež pomáhá otevřít oči a neodvracet zrak od toho, co se děje relativně nedaleko od nás. Pro Samu není vycizelovanou vysokou školou dokumentaristiky, nýbrž hlavně silným sociálně-laděným příběhem, který by měl být povinnou četbou pro nahnědlou a xenofobně vyladěnou sekci naší politické garnitury (včetně jejich elektorátu, samozřejmě). Konec sluníčkářského hlášení.

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (9)

Verdikt

avatar8/10

Rimsy

Jak vypadají první životní krůčky uprostřed válečných hrůz? Syrská dokumentaristka nás zavádí do obléhaného Aleppa a ukazuje, jak se (ne)dá žít co nejnormálněji i během doby vymknuté snad ze všech kloubů. Velmi silná výpověď, kterou stojí za to vidět.



Hodnocení čtenářů

  • avatar1/10

    Muf

  • avatar1/10

    KarlosK

© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace