Už karlovarské publikum se nad finským příspěvkem k BDSM praktikám pohoršovalo, od poloviny února budeme tu možnost mít všichni. Je to bezesporu odvážné rozhodnutí, neboť finské kusy v našich kinech vídáme z celého severu snad nejvzácněji, tenhle žánrový mix si navíc vybírá hodně drsná témata; pro bizárem ošlehaného festivalového fanouška to sice není nic extrémního, ale dejte si pozor, abyste na tuhle neobvyklou romanci nezabloudili náhodou. Jestli však budete vědět, do čeho jdete, dočkáte se velmi silného zážitku. Až dechberoucího, chtělo by se říct.

Na začátku vidíme spokojenou rodinku – manželé si na břehu jezera hrají s malou dcerkou a vše je zalité sluncem. Idyla však končí ve chvíli, kdy se žena nešťastně utopí a otec zůstane s dcerou sám. Výchovu sice vcelku zvládá a dovede ji až do dospělosti, sám se však s  traumatickou smrtí své životní lásky vůbec nesmířil a tajně po ní stále truchlí. Zlom nastává v momentě, kdy v temném podzemním salonu narazí na dominu, která mu nepřímo umožňuje se s mrtvou ženou setkávat. Má ale takové přimknutí k minulosti budoucnost?

Na první pohled je na filmu patrná česká stopa – tragicky zemřelou manželku si zahrála Ester Geislerová, na níž to český marketing samozřejmě trochu táhne, ale ve filmu má herečka nakonec jen asi tři scény. Větší dopad tak má Michal Nejtek, který se staral o industriálně laděnou hudbu a dal si záležet, aby klíč k jejímu používání byl stejně těžko prostupný jako to, co se právě odehrává v postavách. Zatímco figura hlavního hrdiny je vykreslena poměrně důsledně a jeho propady i povstání jsou předkládány uvěřitelně a dojemně, na ostatní charaktery tak trochu nezbývá prostor. Chování a postoje dcery či samotné dominy si divák musí až příliš domýšlet, čímž vyznění trochu ztrácí na údernosti. Čeho si však bezesporu užijete dosytosti, jsou drsné až exploatační scény, kdy na několika místech se z fyzického násilí až tají dech.

Režisér Jukka-Pekka Valkeapää se údajně snažil o zachycení deprese a truchlení bez přehnané patetičnosti a kýčovitosti – a to se mu rozhodně daří. Strukturou by dokonce šlo hovořit o romantické komedii, a přestože (černo)humorné momenty nechybí, mnohem víc se jedná o další zpracování tradičního severského hledání zákoutí lidské duše; tentokrát v neprvoplánovém a notně atraktivním prostředí. Pokud jste měli možnost vidět podařený loňský kousek z našich luhů s názvem Jiří pes uprchlík, budete v tématu hledání lidskosti skrz zvířecí role jako doma. Pod sado-maso hávem se totiž skrývá sice nepříliš objevný, ale rozhodně povedený a chytrý film, udržující si nadhled nad těmi nejtragičtějšími tématy.