V prosluněné zahradě rozlehlé italské vily se setkávají dva postarší pánové. Kromě společné víry v Boha nemají mnoho společného. Jeden je umírněný progresivista, druhý zase zapřisáhlý konzervativec. Jeden miluje fotbal, druhý neviděl v životě jediný zápas. Jejich zdvořilostní small talk se postupně vyvine do ostré rozepře, která pokračuje až do dalšího dne. Abych nezapomněl, ten první se jmenuje Bergoglio, ten druhý Ratzinger. Píše se rok 2012 a schyluje se k jednomu z nejzásadnějších okamžiků v dějinách novodobé katolické církve.

Netflix svou letošní filmovou krasojízdu zakončil těsně před Vánoci „historickou rekonstrukcí“ pozadí rezignace Benedikta XVI. a nástupu papeže Františka. Ačkoliv by se mohlo z nominace na Zlatý glóbus v kategorii Drama zdát, že jsme se dočkali hutné teologické a mravní rozpravy, není tomu tak. Jak napovídá jméno scenáristy, máme tu spíše hodně netradiční buddy film.

Dva papežové: FOTOGALERIE

Andrew McCarten se stal v posledních letech odborníkem právě na biopicy, které jsou dostatečně mainstreamové, aby oslovily široké publikum a zároveň poskytují hlavním představitelům dostatečně široké pole pro rozehrání životní role. Za vše mluví samotný fakt, že hned tři herci si už za jeho postavy odnesli Oscara – Redmayne za Teorii všeho, Oldman za Nejtemnější hodinu a Malek za Bohemian Rhapsody. Zmíněné filmy se navíc dají považovat za nadprůměrně úspěšné, přičemž biografie Queenů vydělala skoro miliardu.

Tentokrát se McCarten rozhodl pro adaptaci své vlastní divadelní hry a je to znát. Dva herci, jeden exteriér, jeden komorní interiér, výpravnější flashback, závěrečné vyvrcholení v Sixtinské kapli. Čtyři akty, v dnešní době sympaticky strohé dvě hodinky. Hotovo, opona, konec. To vše pod naprosto sebejistým vedením režiséra Meirellese. Způsob, jakým buduje náš vztah k oběma postavám, je přitom ukázkový – při prvním setkání sleduje vše spíše z povzdáli, případně rovnou „božím okem“, později při rozhovoru u vína, kdy ledy roztají, volí detaily.

Spolu s dynamickým střihem a kacířským hudebním výběrem (ABBA!) se ukazuje, že byl režisér Města bohů nejlepší možnou volbou pro McCartenovo rozhodnutí, kdy celý konflikt papeže a tehdejšího kardinála pojal jako trošku uměřenější verzi Dej si pohov, kámoši. Jen se v něm dva senioři nehandrkují jako dva kohouti na smetišti o ženu, ale o směřování největší církve světa. Zdánlivě kontroverzní volba, zvláště pokud jde o tak starobylou instituci, je přitom tím nejlepším řešením pro pošramocené renomé Vatikánu.

Přestože se nevyhneme ani vážnějším tématům jako je sexuální zneužívání dětí, děje se tak náznaky a doslova za zavřenými dveřmi. McCarten se přitom nebojí otevírat ani palčivější témata, ostatně všechny flashbacky jsou věnovány Bergogliově kontroverznímu vztahu k argentinské fašistické juntě.

Jako u předchozích McCartenových filmů však nejsou tato temná místa historie důležitá, pouze se o ně lehce otře, aby pokračoval ve vytváření pomníků – Mercuryho, Churchilla, Františka. Pouze Františka, protože navzdory názvu, o minulosti Benedikta XVI. se pro jistotu nedozvíme vůbec nic, protože Hitlerjugend, druhá světová válka nebo eutanázie jeho postiženého bratra nacisty, by tenhle film posunuly někam úplně jinam.

Minimální background předchozího papeže způsobuje občasné náznaky lehké parodie nabručeného mudrce, Anthony Hopkins však dokáže mistrovsky vybalancovat stařecké vrtochy a obrovské břímě, kterou na sebe Svatý stolec nabaluje. I těch několik přehnaně veselých momentů jako je sledování Komisaře Rexe nebo posezení nad pizzou má za úkol polidšťovat nepřístupnou persónu, jakou byl Benedikt XVI., nikoliv ji zesměšňovat. Jonathan Pryce jako Bergoglio, sympatický muž z lidu, měl úlohu o něco snazší, přesto i on odvádí velice precizní práci a souhru se svým protějškem si náležitě užívá. Až by jeden uvítal i pokračování, třeba roadmovie o cestě po italském venkově.

Dva papežové jsou starosvětský feel-good snímek, v němž se k oběma noblesním postavám přistupuje až s kazatelskou úctou. Nikdy se to však nezvrhne v nezáživné velebení, spíš se stane oním filmem, který budete vyhledávat při splínu a touze po něčem odpočinkovém. Pokud se porozhlížíte po větší vatikánské divočině, musíte k sousedům na HBO, k Sorrentinově Mladému/Novému papeži.

A když už kvůli ničemu jinému, Dva papeže je nutné si pustit kvůli závěrečným titulkům, které jsou jedním z nejlaskavějších a nejvtipnějších momentů poslední dekády.