Po nadšení z Cannes a ceně za scénář se těsně před koncem roku podívá tahle dívčí žhavost i do našich kin. Zatím se může honosit vskutku fantastickým přijetím, jelikož na Rotten Tomatoes můžete vyčíst čísla jako 97 % kladných recenzí s průměrnou známkou 9/10! Francouzská autorka Céline Sciamma se proto sluní v záři (nejen queer) reflektorů, ovšem osobně jí až takovou adoraci nedopřeju; přestože velmi dobrý film se jí natočit rozhodně povedlo.

Na konci 18. století připlouvá k odříznutému bretaňskému ostrůvku mladá a odhodlaná malířka Marianne, která se dozvídá o svém poněkud podivném úkolu. Má totiž namalovat tajemnou dívku Héloïse, aby mohl obraz následně posloužit ke svatebním účelům. Jenže svébytná mladá paní se do vdavek s neznámým milánským boháčem rozhodně nehrne, a tak i vznik obrazu jí musí být dlouho utajen. Marianne proto svůj objekt maluje potají a z paměti, zároveň se mezi oběma ženami vytváří pouto, jež nebezpečně přesahuje hranice konvenčního přátelství. A jelikož se Sciamma vedle ocenění scénáře dočkala i queer palmy, udělované významným LGBT počinům, je asi jasné, kam tenhle vztah bude směřovat.

Uznání si zaslouží obě hlavní hrdinky, jež jsou sošné, skvěle zahrané a navíc i krásné. Noémie Merlant i Adèle Haenel (mimochodem, donedávna životní partnerka režisérky) se zjevně dokázaly na ideu ukázání ženské síly navzdory okolnostem akurátně naladit a předvádějí skvělé výkony, kde každý pohyb či pohled mají své místo a zásadní význam. Erotické pasáže jsou však velmi decentní, jako ostatně celý film – většinu stopáže totiž jen tak nenápadně prohořívá, až v úplném závěru se rozhoří naplno. A to pak stojí za to, přestože se o žádný šok, který by nešlo předvídat, rozhodně nejedná.

Povedená výprava kombinuje minimalismus částečně vysídleného venkovského sídla s metaforičností každého záběru. Kompozičně se jedná o špičkové dílo, jehož každý záběr by si zasloužil vlastní obraz. Většina rekvizit má také svou symbolickou hodnotu, a tak co je na začátku důsledně překryté prostěradlem, postupem času se začne odkrývat. Samozřejmě nechybí ani paralela s antickými dramaty. A právě v těchto ohledech jsem měl s filmem největší problém.

Působí totiž jako učebnicová ukázka toho, jak udělat minimalistický artový film. Každý předmět či motiv je nám v jedné scéně představen a později odehraje svou úlohu v téhle skládačce. Doslovnost vyzní o to výrazněji, že se Sciamma vystříhala jakýchkoli formálních hrátek, a tak se až na pár dějotvorných výjimek nedočkáme hudby; rovněž kamera neexhibuje a pouze se podřizuje pečlivému rámování mizanscény. Mnohovrstevnatost posiluje i neopomenutelné zpřítomnění psychoanalyticko-feministického konceptu "gaze", tedy zmocňujícího se pohledu, který proměňuje vztah mezi subjektem a objektem sledování; kde jinde je tento princip viditelnější než mezi malířem a jeho modelem? 

Jakkoli je vztah mezi oběma dívkami správně osudový a mezi řádky zdůrazňuje složitý úděl žen napříč historií, školometské zpracování mi zabránilo v hlubším emočním ponoření. Matoucí je i anachronické chování ústřední dvojice, která do reálií a postavení žen ve společnosti 18. století rozhodně nepatří. Sciamma se už ve svých předchozích dílech dokázala zaměřit na ženy ve zlomových životních obdobích, v nichž se hrdinky rozhodnou jít proti zavedeným pořádkům – což patriarchální společnost s libostí obvykle nenese. Totéž se jí zde daří ještě výrazněji, a není pochyb o tom, že pro spoustu lidí bude tenhle film patřit k nejzásadnějším dílům dekády. Já mezi ně sice nepatřím, ale přesto musím dát uznalou, i když ne příliš procítěnou osmičku.