Italského nominanta do oscarových bojů mohli fajnšmekři vidět už letos v Cannes či Karlových Varech, teď se rozsáhlá, více než dvě a půl hodiny dlouhá rekonstrukce osudů nejslavnějšího mafiánského práskače dostává i do ostatních kin. Pokud se však chcete před příchodem Irčana namlsat gangsterskou atmosférou, italská novinka přece jen spíše než na atmosféře a hollywoodské efektnosti staví na mravenčí práci s daty a vykreslení ducha jedné nebezpečné doby.

Jako každý správný mafiánský film začíná i První zrádce veselkou. Idylka však netrvá dlouho a my se prostřednictvím postavy Tommasa Buscetty (přesný Pierfrancesco Favino) seznamuje s všedními trably, které musí řadový sicilský mafián řešit. Příběh skutečného Buscetty má v sobě velký kus osudovosti, neboť se jedná o fascinující ukázku toho, jak jeden člověk dokáže otřást tak monstrózní organizací, jakou byla v 80. letech minulého století Cosa Nostra. A stejně tak i zřejmý fakt, že takové chování nemůže projít bez trestu – to vše s dobře vystiženou italskou teatrálností, která v některých pasážích dokáže i pěkně zamrazit.

Není pochyb o tom, že tvůrci si dali s vykreslením reálií velkou práci a bezesporu se museli probrat tisíci stránek o rozplétání gangsterských vztahů i detailech soudních procesů s nimi. Nepřekvapivě platí, že čím méně toho o těchto výrazných kauzách víte, tím více překvapení si užijete. Zároveň však Bellochio a jeho scenáristé (mezi nimiž nechybí třeba i spoluautorka úspěšného mafiánského seriálu Gomora) s informovaným divákem místy počítají, a pokud se nezačnete v reáliích rychle orientovat, leckteré výpustky vám nebudou úplně jasné. A tím problémy jen začínají.

Přestože osmdesátiletý režisér Marco Bellochio natáčí už od 60. let, jeho tvorbu jste dost možná minuli. Kromě úspěšného debutu Pěsti v kapsách z roku 1965 se sice mnohokrát účastnil soutěží v Cannes či Benátkách, ale na náš trh nikdy kdovíjak neprorazil. Předchozí úspěchy stranou, První zrádce vypadá právě tak, jak byste od režiséra s osmi křížky na krku čekali. Snaživé vyprávění, staromilská filmařina a nemoderní, až rušivé užívání titulků se společně s masivní stopáží bohužel podepisují na tom, že výsledkem je v mnoha minutách děsivá nuda.

Ta je podtržená už první půlhodinou, která jako by z filmového pásu vypadla nedávnému českému Tomanovi; i zde sledujeme přehlídku jmen a postav, které umírají mnohem dříve, než si k nim stačíme vybudovat nějaký vztah. Když se pak divák po nějakých dvou hodinách dozvídá, jak důležité role v životě hlavního hrdiny hrály, emoce je už dávno ztracená. A podobně to nakonec vyznívá s mnoha momenty, jejichž význam je nám objasněn až příliš pozdě. Zdá se, že Bellochiovi ujel vlak s moderními filmaři, a jeho těžkopádné vyprávění s množstvím odboček a zbytečných detailů patří kamsi hluboko do minulého století. Nebo do televize – jako dvoudílný televizní film by První zrádce zaujal o poznání více než na velkých (a také o něco náročnějších) plátnech kin.