Po trilogii o silných ženách (Věra 68, Magický hlas rebelky a Červená) se dokumentární matadorka Olga Sommerová vrhla na významné mužské figury. Prvním z nich je Jiří Suchý, možná trochu nenápadná, leč pro naši kulturu posledního půlstoletí velmi zásadní ikona. I ve svých 87 letech je Suchý neskutečně vitální a schopný a jeho činnorodostí je tato dokumentární pocta prosycena.

Stejně jako v případě zmíněných děl Sommerové je suchá faktičnost odsunuta na vedlejší kolej a prim hraje vykreslení portrétu umělcovu osobnosti. Páteř příběhu je chronologické povahy, sledujeme Suchého od prvních muzikálních pokusů v 50. letech až po současnost – Suchý totiž ve svém divadle Semafor (ačkoli notně pozměněném) vystupuje a tvoří dodnes. Ze základní časové osy se však Sommerová nebojí často odbíhat, aby dovyprávěla načatý příběh, a pak se vrací zpátky na původně vytyčené koleje. To vše bez jakýchkoli mezititulků, popisků času i vyskytnuvších se figur, což pro diváka místy představuje výzvu.

Oproti poslednímu dílu, dokumentu o Soně Červené, však Suchého příběhu chybí větší vnitřní napětí, neboť hlavní hrdina je vykreslen jako pracovitý sympaťák, který během života neměl příliš mnoho vztahových konfliktů, a tak nejdramatičtějšími momenty jsou zmínky o zesnulé manželce a parťákovi Jiřím Šlitrovi; normalizační zákazy vedle těchto životních tragédií vyznívají přece jen banálně, ale ve srovnání s Červenou se jedná o mnohem méně vypjaté dílo. Osobně mi proto více než stominutová stopáž přišla poněkud zdlouhavá, avšak kdo si chce vychutnat příval dobré energie, zklamán nebude.

Ve filmu se totiž dočkáme masivního množství Suchého písniček – a je fascinující sledovat, kolik jich člověk zná, aniž by třeba i věděl, kdo je napsal. Sommerová se probrala obrovským množstvím záběrů hlavně z 60. a 70. let a doplnila je aktuálními (loni natočenými) rozhovory se samotným Suchým. Sama přiznala, že záběry z 80., 90. i nultých let nebyly dostatečně kvalitní a atraktivní, a tak se o vyčerpávající chronologii Suchého života nejedná; avšak to je spíše ku prospěchu věci. Sledujeme tak milý portrét oceňující velkou osobnost a její rozsáhlou tvorbu, která stále spojuje generace.