Byla nebyla jedna drobná víska utopená v barvitých hvozdech něčeho, čemu pro nedostatečnou znalost zeměpisných šířek budu říkat třeba švédské pošumaví. Geografické dispozice tu stírají rozdíl mezi dnem a nocí a místní jsou z rodu bodrých a vřelých patronů, kteří vezmou rádi pod křídla kohokoliv, kdo k nim zabloudí, a zahrnou ho takřka nezměrným dobrem. Při příležitosti oslav slunovratu, konaných jednou za 90 let, je tímto blahem zahrnuta skupina mladých Američanů, co sem jedou relaxovat, psát diplomky, ale i řešit vztahy a vyrovnávat se s vlastní minulostí. A jeden nemusí mít nutně pod čepicí, aby už z plakátu pochopil, že letní dovolená se z rukou a představ většiny osazenstva vymkne v míře větší než malé.

Ari Aster (už tradičně na scenáristické i režijní sesli) pracuje s motivy v žánru zaběhnutými, nepřekvapivými. Komunita lidí oděných do bílých hábitů s runami asi bude divná, to dojde každému. Cizince, kteří přijeli na výlet do neznáma a jsou odříznuti od zbytku světa, už jsme také párkrát viděli. Pro sektářské praktiky a jiné obyčeje z ranku čarodějnictví můžete sáhnout třeba po slavném Rituálu a budete to mít kvalitní a mít toho přehršel (hlavně nesahejte po remaku s Nicolasem Cagem!). Řadit ale Slunovrat do nějaké konkrétní žánrové škatulky by bylo nefér. Film jde svou vlastní cestou a nesleduje žádný klasický mustr, pouze si půjčuje dílčí nápady a lepí je do něčeho, co zašlapává plytké hollywodské báchorky do země s takovým přehledem, až se tají dech. Jde o film, který od vás vyžaduje plné soustředění a je z velké většiny založený na detailech, jejichž důležitost se projeví až později. Detaily, které se zpočátku zdají nevinné, možná dokonce srandovní. S o to větší mrazivou hloubkou pak dojíždějí.

Slunovrat: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Co Slunovrat staví úplně mimo veškerou konkurenci, je forma vyprávění a způsob budování napětí. Přehnaná historka z prostředí greenpeace happeningu je pouhou kostrou pro masitější příběh o hledání sebe sama skrze dosud nepoznané, ale i důvěrně známé démony. Oba vlivy se skvěle potkávají v neokoukaných prolínačkách současnost/minulost, kterých si užijete přesně tolik, aby se vám to nezajedlo. Asterova režisérská síla se probouzí naplno v okamžiku, kdy se hrdinové přesunou z šedivého města mezi zeleň. Míra kreativní utrženosti ze řetězu začíná být zneklidňující: Pokojné obyčejné oslavy přírodních krás jsou z velké míry podtrženy konzumací rozličných halucinogenů, což je jedno z nosných témat filmu, které zavání obrovskou osobní zkušeností. Způsob, jakým se tu v takových chvílích pracuje s obrazem, přitom dovede doslova ohromit.

Troufám si říct, že jsem nikdy nezažil tak intenzivní pocit z drog, aniž bych si nějaké sám vzal. Přenos prožitku probíhá skrze maniakální množství vizuálních detailů, ruku v ruce s nenápadně gradující (a velmi zneklidňující) hudební složkou. Obrazy symbiózy masa a kostí s bujnou flórou, prodloužené rysy obličejů, tepající kontury, to vše v konzistentních, ale i neočekávaných nárazech s ohledem na stav a výkyvy emocí postav. Je to sugestivní a je to nepříjemné takovým tím zvláštním způsobem, kdy chcete utéct domů, zároveň ovšem potřebujete vědět, co se děje za dalším rohem.

Film v druhé polovině zároveň výrazně zpomalí. Nejde už o to, kolik se toho stane, ale o to, jak se to stane a hlavně co to znamená pro všechny kolem. Dlouhé zpomalené záběry nejsou únavné, ani prázdně efektní; vždy podtrhují stav mysli a tempo vnímání postav a pro výstavbu nepříjemné tenze jsou zásadní. Film má předlouhých 146 minut, ale vyprávět ho standardním “rychlým” tempem by mu ohromně uškodilo a zkrátka by nefungoval. Potřebuje se zarýt pod kůži, dělá to zvolna a přitom svědomitě. A s tím, jak se oslavy slunovratu blíží ke konci, dostává diváka čím dál tím více na “druhou stranu”.

Druhá strana je směsicí vzrušení a teroru, ze které není úniku a postavy (i divák) musí hru poctivě dohrát. Všichni se dostanou na místa, kde ještě nebyli, a navždy je to změní (ať už jde o změny na duši nebo tělesné schránce). Do intenzivního pnutí se i tak dokáže vloudit humor a situace, které jsou až tak moc na sílu, že nelze než propuknout v hurónský smích. Působí to jako chytrý autorský záměr jak uvolnit napětí a zároveň to zajímavě přehazuje myšlenkový míč z jedné strany na druhou - chvíli máte pocit, že komunita zůstává za každých okolností pevná, dbá na svá striktní pravidla a v dnešním světě možná dává mnohem větší smysl než to, co známe jako “společenský ideál”. A chvíli je to prostě banda pošuků, jimž se smějete a kroutíte nad nimi hlavou. Balanc a “pravda o životě” se nakonec ukrývají asi někde mezi - člověk musí být trochu magor, aby mu věci začaly dávat smysl.

Do svého předchozího filmu Děsivé dědictví napasoval Aster naprosto mimózní rituální desetiminutovku absolutně nesouvisející s předchozím dějem a nedávala tudíž valný smysl. Dnes ta desetiminutovka dává smysl dokonale - jako by si režisér minule diváky zkoušel, jak budou na podobnou věc vůbec reagovat a připravoval je na věci příští. Slunovrat byl zcela očividně srdcový a vysněný projekt, který měl Aster dlouho v hlavě, a zmiňovanou scénu recykluje v mnoha podobách. Jde o film s obrovským autorským otiskem, zjevně založený na zkušenostech osobních či někoho z okolí. Je to omamný způsob, jakým se vyrovnat se svými vnitřními démony a jeden z nejlépe odvyprávěných, zrežírovaných a vygradovaných filmů posledních let. Existuje v něm svět, na který bych chtěl koukat 5 hodin a pořád by mě to bavilo.

 Slunovrat je jeden z nejlépe odvyprávěných, zrežírovaných a vygradovaných filmů posledních let.

Fakt si myslím, že takovou koncentraci nápadů si v Hollywoodu s takovým přehledem dlouho nikdo nelajsnul. Můžeme tu básnit o hereckých výkonech (Florence Pugh je na Oscara), famózní hudbě i kameře, to všechno je z hlediska “production values” na té nejvyšší možné úrovni. Ale prim tu dneska hraje mistr Ari Aster. Zaválet po skvělém Děsivém dědictví ještě o takovou úroveň výš (jenom na prostoru blbé zelené louky!), to už není náhoda, to chce fištrón. Pořádně si tohohle chlapíka zapamatujte, i příště to zřejmě bude velké.