Fascinované ohlasy z Cannes nelhaly. Vítěz letošní Zlaté palmy patří mezi suverénně největší hity karlovarského festivalu a dokonce se už začaly objevovat informace, že se možná natočí i americký remake (což je bezesporu nejděsivější zpráva dne). Ošlehaný tvůrce Pon Džun-ho (jehož možná znáte i pod transkripcí Bong Joon-Ho) si tak po úspěšných kusech jako Pečeť vraha či Ledová archa připisuje zatím největší úspěch, když si jako vůbec první filmař z Jižní Koreje vybojoval vítězství v Cannes, a to hned prostřednictvím kritiky třídní stratifikace jihokorejské společnosti. Těšme se tedy i na českou premiéru v běžných kinech, jejíž termín bude ještě upřesněn.

V centru dění je čtyřčlenná rodina polosocek, bydlící v podzemním bytě v chudé čtvrti a neustále vymýšlející, jak přijít k bohatství. Poctivá práce samozřejmě není cestou, takže když se pro syna objeví šance doučovat angličtinu v zámožné rodině, zapojí i ostatní členy rodiny a začnou se dít věci. Víc nechci prozrazovat, protože pokud se k vám nic víc nedostane, bude to jenom dobře. Pon si dokáže výborně pohrávat s žánry, a tak se prvky rodinného melodramatu mísí s hororem, černou komedií, sociálním dramatem a detektivkou. Vždy, když rozehraná příběhová linka vykrystalizuje v situaci, kdy divák (téměř) všemu rozumí, zamíchá Pon kartami a naservíruje obrat v atmosféře i naraci. Díky tomu uteče celých 132 minut velmi svižně a hlavně se daří dění neustále gradovat. To se opravdu vidí jen výjimečně.

Zkušení fanoušci Ponovy tvorby hned v hlavní roli poznají Kang-ho Songa, jeho tradičního herce. Tohle však není film o hereckých výkonech, všichni tu dělají svou práci skvěle i bez exhibic, a prostě se podřizují vyššímu cíli. Právě režijní cit je zde totiž úchvatnější než co jiného. Pon přesně ví, kdy atmosféru utáhnout a kdy naopak zvolnit, a má také jasně definované způsoby, jak toho dosáhnout.

V Cannes mají tradičně lepší výsledky sociálně uvědomělé snímky a Parazit sice na jednu stranu není výjimkou, avšak zařadit ho do škatulky sociálního dramatu by bylo příliš zjednodušující. Tohle totiž není agitka na způsob třeba Kena Loache, v jehož dílem by po odebrání sociálně-kritické roviny mnoho nezbylo (jakkoli je mám sám rád). Parazit pomocí jiných žánrů a vyloženě populárních prvků nabízí obdobně silné, leč neprvoplánové a nepodbízivé sdělení, což je snad nejlepší způsob, jak s tímto tématem pracovat.

Osobně jsem měl v první chvíli po dokoukání problém, že po všech těch ódách jsem čekal něco extravagantnějšího a rozmáchlejšího. Po pár dnech ale musím určitou sevřenost naopak docenit, neboť právě zachování kompaktnosti díla při současném mísení témat a žánrů Parazitovi ještě přidává. Ale přemítání mezi osmičkovým, devítkovým či snad desítkovým hodnocením se nakonec jeví jako docela zbytečné. Nakonec dávám devět, a to hlavně kvůli odlišení Parazita od ostatních kvalitních festivalových filmů, které se mu však v něčem přece jen vyrovnat nemohou – takhle suverénní filmařina a mix zábavnosti s uměním je velmi vzácný a bezpochyby pobaví každého diváka, bez ohledu na žánrové či stylové preference.