Nejednou se už ukázalo, že Jonah Hill má pod čepicí. Na rozdíl od prcičkářů a dalších teen hvězdiček vzešlých z pubertálních komedií, Hill se od dob Superbad propracoval k řadě zajímavějších rolí a i svůj režijní debut uchopil chytře. Vrací se do doby svého dospívání, tedy poloviny devadesátých let, a ukazuje nám příběh třináctiletého chlapce, který pomalu začíná nacházet sám sebe. Bláznivé komedie stranou, tohle je pure nostalgická jízda do dob, kdy byl svět tak nějak jednodušší.

Milovníci devadesátek si prostě přijdou na své. Hiphopová hudba, kterou společně s nezbytnými tepavými motivy vybralo osvědčené duo Trent Reznor a Atticus Ross, zní odevšad; na nohou plandají vytahané skejťácké kalhoty; plasty ještě nejsou považovány za ultimátní zlo; a nejhorší nadávkou je naznačení homosexuální orientace. Jinak se toho ale až zas tolik nezměnilo – končící dětství a nastupující puberta stále představuje problém, nutnost hledání identity. A jelikož se dospívající Stevie nedočká dostatečného přijetí ani od příliš volnomyšlenkářské matky, natož pak hrubiánského staršího bratra, co tedy udělá? Chytne se party.

S kvartetem popflakujících se skejťáků, kteří jsou o pár let starší než on, vytváří díky své přirozeně milé povaze nečekaně vřelý vztah a konečně má pocit, že někam patří. S tím jsou spojené i první zkušenosti s alkoholem, dívkami a také nebezpečím. Prosluněné kalifornské scenérie a pro nás už patrný odstup dvou dekád vytváří atmosféru vzpomínání na mládí, nejde tedy rozhodně o zdrcující coming-of-age drama s tragickými závěry. Feel-good nálada prostupuje celým filmem stejně jako nevinný úsměv talentovaného Sunnyho Suljice, jež svou bezprostředností dává vzpomenout na Macaulaye Culkina a další herce, jež kamera odmala milovala; jen doufám, že se jeho kariéra bude vyvíjet poněkud odlišně.

Z dalších herců budete znát jen Lucase Hedgese, už vcelku vyšlou hvězdu, a sympatickou Britku Katherine Waterston, jež stále sbírá slušné vedlejší role. Zbytek ústřední partičky totiž vzešel z neherců, kteří se úloh chopili s velkou ctí. Sám Hill ve filmu nehraje a neokoukanost ústředních figur dotváří příjemnou indie atmosféru – stejně jako 16mm film a formát obrazu 4:3. Máme tu devadesátkový fetiš, jak se patří, ale odsuzovat Hillův debut jen jako banální návrat do dětství by bylo nefér – řada scén i dialogů je správně odžitých, a přestože se Hill drží spíše při zemi, ve vzduchu je cítit slibný rozjezd režisérské kariéry. A proč začínat jinde než tam, kde to člověk zná nejlépe?