Nový film Pedra Almodóvara sice už v kinech chvilku vídáte, přesto by byla škoda se o něm nepobavit. I přes kolísavou kvalitu jeho posledních děl a trochu upadající renomé evropské režisérské hvězdy totiž každý jeho film stojí za pozornost. Přestože si však poslední dva kousky, Rozkoš v oblacích a Julieta, příliš divácké přízně neodnesly, Bolest a sláva vypadá o poznání lépe. Proč?

Almodóvar si po vzoru Felliniho, Truffauta, Allena a spousty dalších velkých jmen střihnul věčné téma filmaře, který je v tvůrčí krizi. Neuspokojivá vztahová situace i podlomené zdraví se na tvorbě uznávaného režiséra výrazně podepsaly, a tak se stárnoucí hlavní hrdina Salvador poflakuje ve svém bytě mezi sebelítostí a touhou po životě. Nový impulzem by mohla být obnovená premiéra jeho největšího hitu, před ní se však musí usmířit s ústředním hercem, s nímž se kdysi rozhádal – a to je pouze začátek. Časem se tak Salvador stává tím, proti čemu v minulosti bojoval, a hlavně musí zpětně vyřešit svůj vztah s matkou, tedy trabl spojující snad všechny jižanské muže.

Vyprávění sledujeme ve dvou rovinách – v té aktuální vidíme po letech výbornou roli pro stále charismatického Antonia Banderase (který si odnesl i hlavní hereckou cenu z Cannes), v té minulé zase jeho vzpomínky na dětství s matkou v podání až nerealisticky krásné Penélope Cruz. Almodóvar se tak opět vrací ke svým osvědčeným jménům, jež dávají jeho novince hvězdný punc. Ta se přitom opět nezalekne nečekaných zvratů a narativních hrátek, což nám v minulosti španělský znalec (nejen) ženských duší už ukázal. Jakkoli je tedy vyprávění místy trochu nepochopitelné, poslední scéna vše moc hezky propojí a vybídne diváka k dalším pár desítkám minut zamýšlení nad důležitostí paměti ve vyrovnávání se s démony minulosti.

Homosexualita, drogová i citová závislost, barevná stylizace i jakési společenské vakuum, kde se reálie mimo dosah hlavních postav příliš neřeší – prostě spousta standardních atributů Almodóvarových filmů se zcela rozpoznatelně nachází i zde, avšak o poznání umírněněji než obvykle; a v kombinaci s intimitou tématu se nejspíš jedná o autorův nejosobnější snímek. Je samozřejmě otázkou, zdali se jeho osobní vzpomínky nepromítly do vyprávění až příliš – tedy na úkor dramatičnosti a všeobecné pochopitelnosti pro většinu diváků. Pro mě se však o problém vůbec nejednalo a dohromady je Bolest a sláva sympaticky vyrovnaným dílem, v němž často kontroverzní filmař udržel své manýry na uzdě a přednesl citlivou uměleckou výpověď s řadou procítěných momentů. Vrchol letošního artu z toho sice nebude, ale na výbornou evropskou podívanou to Almódovar zase jednou dotáhl.