Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Nikdy neodvracej zrak: Recenze


ikona
Rimsy
florian henckel von donnersmarck nikdy neodvracej zrak paula beer saskia rosendahl sebastian koch tom schilling životy těch druhých
Šílenství v sobě obsahuje i kus pravdy. A pravda je krásná. Co z toho plyne v období hrůz druhé světové války a následného reálného socialismu? Spousta otázek, ale i spousta odpovědí ve špičkovém historickém dramatu. 

Vzdělaný intelektuál s honosným jménem během své kariéry kdovíjak produktivní není. Florian Henckel von Donnersmarck však svým debutem Životy těch druhých fascinoval nejen diváky, ale i zámořskou Akademii, jež poslechla nadšené ohlasy z Evropy a udělila tehdy mladému Němci Oscara. Od té doby však uteklo celých dvanáct let, během nichž se Donnersmarck pokusil proniknout do Hollywoodu nepříliš povedenou slátaninou Cizinec. Po téměř dekádu dlouhé odmlce přichází další kus, v němž se svébytný autor vrací do formy. I když letos Oscara nezískal, jeho epos si zaslouží, abyste ho viděli.

Na zdánlivě děsivé ploše více než tří hodin se Donnersmarck opět vrací k německé minulosti a sleduje trauma poválečné generace. S malým Kurtem se setkáváme ještě před vypuknutím druhé světové války a dlouhá expozice ukazuje, kterak nacistické Německo potlačovalo individualitu, originalitu a vlastně lidskost obecně. Po válce se však část Německa k blahobytnému západnímu vývoji nepřipojila a čekal ji obdobný osud jako Československo. Život v NDR se nesl v duchu sociálního realismu, což umělecky založenému Kurtovi život příliš nezlehčilo. Až po útěku na západ je mu umožněno se vyrovnat s démony minulosti a poprvé v životě najít sebe sama. Příběh přitom volně vychází ze života známého německého vizuálního umělce Gerharda Richtera. Mnoho životních momentů je téměř totožných, ale většina scén samozřejmě doznala značné dramatizace. Což je vlastně jedno, jelikož na tomto polosmyšleném příběhu se přesto daří ukázat myšlení poloviny Evropy napříč dekádami 20. století.

Uf. Takhle komplexní příběhy jsou buď zoufale vyčerpávající, nebo prostě v některé ze svých rovin trestuhodně selhávají. Právě zde se však ukazuje Donnersmarckovo (bez přehánění) umění, neboť kombinaci velkých i malých dějin snoubí s takovou lehkostí, že ony tři hodiny utečou nečekaně svižně. Zároveň se však nikam nespěchá a po citlivém úvodu nastupují epické válečné reálie, aby byly ke konci (ehm, tedy poslední hodinu) zjemněny intimnější rovinou. Je opravdu nesamozřejmé a obdivuhodné, že si Donnersmarck neukousl příliš velký krajíc a navázal tak na to nejlepší z Životů těch druhých.

I přes zcela dostatečnou zábavnost na první dobrou (tedy, samozřejmě na poměry evropského dramatu), se daří mezi řádky zamýšlet i nad několika nadčasovými tématy, jež nejsou zdaleka spojeny jen s tuhými poměry za železnou oponou. A tak se nám nabízí nejednoznačné podněty o tom, že umění je i přes svou společenskou důležitost značně vrtkavé, a věda i navzdory potenciálu ke zkvalitnění lidských životů také dost snadno zneužitelná. Zlo se (možná) potrestá samo, ale za dobro je třeba bojovat. Stejně jako za prosazení individuality, zatímco konformní pragmatismus holt propluje každým společenským uspořádáním. Různá témata dominují různým částem, a tak nezůstává pachuť z nedořečeného a z výsledku si může každý odnést, co je mu blízké.

Po dětských hercích se role Kurta ujme talentovaný Tom Schilling, který v ústřední úloze exceluje a doslova hypnotizuje diváka. Démonické kvality Sebastiana Kocha už asi nikoho nepřekvapí, ještě větší pozornost si ale zaslouží dvě osudové ženy, jež do Kurtova života zasáhnou. Mladé německé herečky Paula Beer a Saskia Rosendahl představují krásné femme fatale, jež navíc svou živočišností ztělesňují některé fenomény dobové i regionální mentality. Jejich vrcholné scény jsou emočně vyšponované, jak už letos mnohokrát neuvidím – v těchto pasážích si člověk uvědomí, nakolik je Donnersmarck zdatný manipulátor a emoční ždímač ne nepodobný vrcholům Larse von Triera; přesto režisérova hra netlačí na pilu natolik, aby sklouzla do kýče. Takhle vypadá filmařina s vizí, která však neexhibuje.

V kontextu výše zmíněných superlativů už ani nepřekvapí, že klavírně založená hudba Maxe Richtera je též na špičkové úrovni – stejně jako kamera hollywoodského veterána Caleba Descanela, který si za ni letos vysloužil šestou nominaci na Oscara. Nechybí ani vypointované a úderné dialogy, a tím už s tím chvalozpěvem opravdu končím. Desítku nedávám vlastně jen z toho důvodu, že se nejedná o zlomové dílo, které by dalo evropskému filmu zcela novou tvář. Pokud vám ale stačí špičkové natočené, zahrané i zrežírované drama, od něhož jen těžko odvrátíte zrak, Donnersmarckovi rádi zatleskáte.

Verdikt

avatar 9/10

Rimsy

Už teď prohlašuji německou oscarovku za jeden z nejlepších filmů roku a tematicky, stylově i narativně téměř bezchybnou záležitost. Nebojte se délky a běžte se podívat na kus nádherné filmařiny.


Podobné filmy

© copyright 2000 - 2019.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace