Skoro rok po premiéře v Cannes se do našich kin dostává drsné minimalistické drama o muži, který dělal, co musel. Dosud jen klipař Joe Penna pro svůj celovečerní debut přesvědčil Madse Mikkelsena a nakonec se z toho vyklubalo nejnáročnější natáčení Dánovy hvězdné kariéry pod produkčním zaštítěním islandské vlajky. Stojí výsledek za to?

Bez jakýchkoli okolků se seznamujeme s mužem, podle jehož jmenovky Overgard usuzujeme na severský původ. Se svým letadlem ztroskotal kdesi za polárním kruhem a teď se snaží přežít. Metodicky pracuje s velmi omezenými možnostmi, které mu polorozbitá kabina letadla i nehostinná příroda nabízejí, a čeká na pomoc. Ta se sice objeví, ovšem záchranný vrtulník havaruje, a tak se Overgard musí navíc postarat o polomrtvou pilotku. Na druhou stranu však má o další motivaci postaráno, a tak se po nezbytných přípravách vydá hledat pomoc napříč ledovou pustinou. A to je skoro všechno.

Procedurální survival drama nenabízí skoro žádná zbytečná slova, vysvětlivky či patetické momenty. Overgard je živoucí ztělesnění vůle přežít, čemuž je hrdina ochoten obětovat všechno, ovšem nic víc (dokonce ani příčiny havárie či důvod jeho letu) se nedozvíme, což je minimálně zpočátku trochu frustrující. Udržet pozornost při sledování rutinních úkonů, jimž se oddává, je velmi nediváckým zážitkem a kino v tomhle případě nelze než doporučit – jen tak je možné hrůzu všepohlcující sněhové pláně docenit. Přesto se ale místy jedná o úmorný zážitek, který dá divákovi dost zabrat.

Postupem času, jak se divák na Overgardovo nekonečné pinožení vyladí, vzrůstá i počet překážek, jimž musí hrdina čelit. Nejedná se přitom o žádné bombastické zvraty, pouze o vcelku reálná rizika, jež člověka chyceného v polární pasti prostě potkají. Péčí o nemohoucího druhého může dát Arctic vzpomenout na pár let starý Švýcarák, ovšem krom tohoto spojujícího motivu nenajdete rozdílnější filmy – hravost a lehkost tropického ostrova zde nehledejte, naopak depresi, prázdnotu a nekonečný souboj s vlastní vůlí ano. Stejně tak tu nenajdete ani emoce ždímající herectví z Revenanta či klasický hollywoodský patos; Arctic připomíná hraný dokument, manuál na přežití v divočině opepřený nezlomným lidstvím.

Nepříliš zkušený Penna se do žádných režijních veletočů nepouštěl, rozumně za sebe nechal mluvit téma a především obětavého Mikkelsena v hlavní roli – respektive spíše mlčet než mluvit. Bolest a utrpení jsou v Mikkelsenově omrzlé tváři přítomné skoro pořád a čím více útrap se mu cestou děje, tím je zážitek silnější – řemeslně se daří budovat a postupně vyhrocovat atmosféru i s tím minimem rekvizit, které měl Penna k dispozici.

S čímž jde ruku v ruce i nevyhraněnost Overgardova charakteru, o němž nic nevíme a jen ho musíme považovat za ultimátního klaďase. Jeho souboj se smrtí tak odráží houževnatost celého lidstva, naši hluboce zakořeněnou touhu přežít. Stejně tak i fakt, že se po určitém váhání vydá na dalekou, leč nadějnou pouť namísto toho, aby jen čekal na umrznutí v relativním bezpečí svého vraku, dává jasně na srozuměnou důležité poselství.