Davidu Baldovi je 18 let. Místo toho, aby měl nervy z maturity, vyhýbal se přemýšlení o budoucnosti a zcela neproduktivně dumal nad tím, proč je vztahový svět tak neproniknutelný, natáčí filmy. Pár středometrážních děl už má za sebou, nyní zkouší štěstí s celovečerákem v kinech. To je bezesporu velmi ambiciózní, je však otázkou, jak k takovému projektu přistoupit.

Balda rozpracovává příběh svého dědečka, o kterém už před pár lety natočil krátký dokument. Vladimír Balda se v normalizačním Československu staral o kontrolu vzdušného prostoru a měl za úkol případné narušitele odradit od nekalých plánů v podobě přeletu státní hranice. Na tomto půdorysu se snaží vybudovat příběh, který je sympatický svou snahou, trpí však velkým množstvím dětských nemocí.

Do hlavní role se podařilo sehnat Pavla Neškudlu, jemuž sekunduje Jiří Dvořák. Objeví se vícero známých jmen (Stanislav Zindulka, Veronika Arichteva, Petr Kostka) a rozum téměř zůstává stát nad představou, jak se mladému chlapci podařilo sehnat taková ošlehaná jména. Není to však kdovíjak platné, neboť kamenem úrazu je zase jednou scénář.

Začínáme retrospektivním vyprávěním dědečka, jenž nám hned na úvod prozradí, že se o hlavní hrdiny vlastně nemusíme bát. V několika časových rovinách (1960, 1974, 1989) pak sledujeme osud Neškudlovy a Dvořákovy postavy - pilotů obdivujících RAF, kteří musí během tuhého socialismu hájit zájmy bolševiků. Jejich nutný morální konflikt je však pohříchu povrchní, žádná vztahová rovina není důsledněji rozpracována. Nejvýrazněji se to ukazuje při interakci s dalšími třemi mladíky, kteří jsou sice přátelé, ale od začátku zastávají zcela odlišné hodnoty a není pochyb o tom, že v budoucnu budou dělat problémy. Přesto se však postavy chovají jako by se nic nedělo a otevřeně se baví o čemkoli. Z vyznění tak dostaneme pouze schématický antikomunismus, který omílá známé pravdy, že i zdi měly uši a nikomu nebylo možno věřit.

Z hodiny a půl stopáže navíc zbytečně velkou část zabírají letecké pasáže, které ukazují nadšení hlavních dvou postav ze vzdušné zábavy. Chápu, že možnost natáčet se skutečnými dobovými letadly byla stejně příjemná pro režiséra jako pro herce, očividně zapálené fanoušky aviatiky, avšak stejným způsobem nepoznamenaný divák z toho takový zážitek nemá.

Další problém pak představuje i hudba, která mísí napínavé atmosférické skladby s moderními písněmi z pera Michala Hrůzy, což působí poněkud kontraproduktivně. Kamera, o niž se staral sám Balda, se zjevně vyžívá v detailech a prozrazuje snahu mladého tvůrce proniknout do toho velkého světa filmu. A je to rozhodně sympatická snaha, které přeji - Balda má talent, zápal i odvahu. Jeho prvotina však přišla možná až příliš brzy a mít za zády zkušeného mentora, mohl být výsledek o poznání lepší. Takže nový Tmavomodrý svět tu rozhodně nemáme, ale mladý talent možná ano. Držím palce.