Přestože jsem na loňském jihlavském festivalu nestrávil mnoho času, jedno dílo mě tam zaujalo více než ostatní. Kvůli svému minimalismu je dokument o jednom téměř devadesátiletém členovi Sokola přehlédnutelná, ale byla by to chyba. Proto si pár řádků jihlavských vzpomínek zaslouží rozšíření právě teď, jelikož dobrácký děda se počátkem února i do běžných kin.

Režisér Pavel Jurda má za sebou trochu rozporuplný snímek Jmenuji se Hladový Bizon. Před pár lety v něm sledoval nevidomého muže, který se snaží prostřednictvím cesty do indiánské rezervace vyřešit své problémy, ale podle očekávání se mu to úplně nedaří. Některé prvky v důsledku působily tragicky a smutně, jiné zase evokovaly optimistické vyznění. Tato kontroverze se ale v případě Miroslava Bendy opakovat nemůže.

Postarší pán totiž srší vtipy a hláškami, ať už ho sledujeme v jeho domově za Brnem, či při mezinárodních povyraženích; mezinárodní povaha sokolství mu totiž občas umožní nějakou tu cestu do Spojených států, Japonska či Francie. Štáb tak získal pestřejší záběry, v nichž se ukazuje přímočarost, se kterou pan Benda přistupuje ke všem problémům. A právě na ni je potřeba se podívat trochu zblízka.

Zasloužilý sokol totiž vyznává tak jednoduchý život, až to diváka nutí k zamyšlení. Žije na moravské vesnici, stará se o zvířenu a udržuje se ve formě, ačkoli se poctivé zabijačky či domácí pálenky nezalekne. Pohled na vcelku obyčejného důchodce ze vsi je obohacující především díky suverenitě, s níž je pan Benda přesvědčen o správnosti svých názorů a konání. Vede zcela prostý život, ale nic víc ani nechce; jako by člověk vstoupil do stroje času a ocitl se v době, kdy lidé neviděli za vedlejší kopec a byli nakonec mnohem spokojenější nežli my, přehlcení prázdnými podněty, zbytečnými úkoly a neustálým pokukováním po zelenějších trávníčcích přátel ze sociálních sítí.

Miroslav Benda se ničím takovým nezabývá a slouží jako dojemný příklad prostoty a čistoty, který je podstatě života a sebe sama asi blíže než většina ostatních. V minimalismu a jednoduchosti nám tak možná děda Benda nastavuje zrcadlo, jež odráží osobní cestu ke štěstí.