"Too soon" se tentokrát říct nedá. Od tragédie ruské jaderné ponorky Kursk, která se v důsledku nehody potopila na dno Barentsova moře a pohřbila tak 118-člennou posádku, uběhly téměř dvě dekády. Režisérský chameleon Thomas Vinterberg, který už stihl od svých počátků v rámci hnutí Dogma 95 prorazit s veleúspěšným Honem a zaujmout i za oceánem, si tak vybírá další překvapivý projekt.

Reálie jsou vcelku známé, leckdo si je asi i pamatujeme. Technologická chlouba čerstvě putinovského Ruska se rozhodla po delší době ukázat světu, že král východu se s kapitalistickými zmatky devadesátek vypořádal bez problémů, a tak jaderná ponorka Kursk vyrazila na cvičení poblíž Murmansku. Jenže velmi rychle se projevila řada technických nedostatků a několik chyb z liknavosti a došlo k rozsáhlým výbuchům, které stály život většinu posádky. Pár desítek přeživších však ještě nějakou dobu vydrželo, časem však podlehli všichni. A tady se Vinterberg pustil do spekulací a jasně tak naznačil, co chce svým ztvárněním novodobé tragédii říci.

V současnosti totiž západní svět považuje situaci za selhání ruských úřadů i techniky, což je na východě samozřejmě odmítáno. Vinterberg se nezaměřuje jen na samotnou tragédii, ale zobrazuje i poměrně dlouhý boj odvážné posádky pod vedením Matthiase Schoenaertse v těžko představitelných podmínkách tmy, zimy a všudypřítomné ledové vody. Jejich snaha je však ale vedlejší, neboť ta hlavní bitva se bojuje jinde; v diplomatických kruzích totiž především Britové (a jejich námořní admirál Colin Firth) narážejí na ignoraci Rusů, jež problém bagatelizují. Speciální nenávist si pak ve výrazné roličce zaslouží moři ošlehaný Max von Sydow. Fanoušci Menzelova Tlumočníka a především komediálního Toniho Erdmanna pak ocení i Petera Simonischeka. V kombinaci s marfušovskou Léou Seydoux, ztvárňující obětavou ruskou maminu, tak sledujeme evropskou kvalitu, jejíž mezinárodní spojení jen podtrhuje odsudek ruské neschopnosti a sebezahleděnosti.

Síla Vinterbergovy režie se ukazuje v podobné míře jako před pár let v remaku Daleko od hlučícího davu. Člověk by nečekal, že několikátá adaptace notně vousatého románu může přinést něco svěžího, silného a zároveň zachovat věrnost originálu; v případě rekonstrukce havárie Kursku se jedná o podobně režijně zdatnou práci. V rukou někoho jiného by se mohlo jednat o rutinní katastrofický snímek, ale dánský nezmar prostě ví, jak s filmovým jazykem pracovat.

Značně mu v tom pomáhá i citlivá hudba z pera Alexandra Desplata a kamera Anthonyho Dod Mantla (častého spolupracovníka Dannyho Boyla či Larse von Triera). Ta se po prologu roztáhne do širokoúhlého formátu, čímž dokáže podtrhnout paradoxní klaustrofobičnost nitra ponorky oproti nekonečné prázdnotě oceánských hlubin. Vrcholem je pak dlouhá potápěcí scéna, které se daří navodit silně nepříjemné pocity. I suchozemské krysy by tedy mohly být s touto rekonstrukcí událostí na ponorce i mimo ní spokojeni, přestože se o žádnou díru do světa nejedná.