Lázsló Nemes na sebe upozornil povedeným Saulovým synem, za kterého před dvěma lety dostal i Oscara. Nyní se korunní princ Bély Tarra vrací s dalším dramatem, jež si udržuje rozpoznatelný rukopis a dává na odiv snad ještě větší ambice. Napodruhé už však Nemes nemůže šokovat, a musí tudíž zaujmout i něčím jiným než vycizelovaným stylem. Daří se mu to?

Tentokrát je v centru dění ostře řezaná tvář Juli Jakab, což není původní profesí herečka (spíše scenáristka a dramaturgyně), ale mihla se už v Saulově synovi. Dotěrná kamera Mátyáse Erdélyho ji sleduje v podobném detailu jako předloni Gézu Röhriga, a tak divák dostane opravdu spoustu příležitostí k důslednému prozkoumání jejího zátylku. Takový formát měl silný emocionální dopad v případě na pozadí se odehrávajícího holocaustu, ovšem předválečná Budapešť takovým géniem loci pohříchu neoplývá.

Ocitáme se totiž v roce 1913 (těsně před zahájením první světové války) a ve vzduchu je cítit celospolečenský neklid. Rivalita Budapešti a Vídně je v tehdejším rozkolísaném Rakousku-Uhersku patrná na každém kroku a všichni si nějak intuitivně uvědomují, že se k něčemu schyluje. Mladá Irisz se vrací po letech do velkého města, kde její rodiče vedli až do své smrti slavné kloboučnictví. Vykořeněná dívka chce navázat na rodinnou tradici, ale naráží na nevraživost okolí a navíc se dozvídá děsivé tajemství o svém bratrovi. To je zhruba tak ze základního příběhu všechno, neboť tento rámec se osvětlí během úvodních dvaceti minut a následně začíná neproniknutelná mlha.

Společně s Irisz, která emocemi skutečně velmi šetří, máme sledovat detektivní příběh plný záhad v načančané, leč temné Budapešti. Informace jsou však dávkovány velmi skromně, většina dialogů nikam nevede a divák si musí domyslet v podstatě… všechno. Kamera je navíc většinu času nalepená na Irisz a takové sledování stojí opravdu dost energie - fanoušci Saulova syna jistě potvrdí. Což o to, samotná náročnost by ani tak nevadila, ovšem pokud téměř dvě a půl hodiny musíte udržovat pozornost při něčem, co vás zcela záměrně nijak neodměňuje, vede to k frustraci.

Reálie předválečné Budapešti nejsou tak známé a domyslitelné jako dění v koncentračním táboře, což v kombinaci s opravdu nekompromisní stopáží (o půl hodiny delší než v případě Saulova syna) vytváří až zbytečně nedivácký zážitek. Nutno uznat, že stísňující atmosféra předávaná detailními dlouhými záběry funguje obdobně jako třeba v Tarrových Werckmeisterových harmoniích; něco se děje, ale nikdo pořádně neví co. Ani divák, od něhož tudíž Nemes vyžaduje hodně snahy - možná až příliš…