Krátce po nedávném vydání traileru se ze Zlatého podrazu stal jeden z nejočekávanějších tuzemských filmů roku. Radim Špaček především ve skvělých Poutech ukázal, že režírovat umí, a i když tentokrát nezpracoval scénář svého stabilního spolupracovníka Ondřeje Štindla, u historické tematiky zůstal. Bezútěšné osmdesátky (Pouta) i divoké devadesátky (Místa) však tentokrát nahradily přece jen vzdálenější konec 40. let, vykreslení doby však stále funguje. A co dál?

Podle knihy Nebáli se své pravdy napsali její autoři Jakub Bažant (kterého fanoušci basketbalu znají jako letitého komentátora televizních přenosů) a Jiří Závozda základ příběhu o pozapomenutých tuzemských basketbalistech, kteří doplatili na rozjíždějící se komunistickou mašinérii. Trio scenáristů uzavřela Kristina Nedvědová, jež zase dodala trochu jiný pohled a výsledné dílo tak reflektuje několik různých přístupů. Místy je znát, že s psaním filmových scénářů nemá tahle sestava velké zkušenosti, a tak občas přeskočíme v čase a prostoru trochu překotně, ale nejedná se o nic, co by vyloženě kazilo zážitek.

Sledujeme amatérský basketbalový tým kolem Františka (Filip Březina), který se díky zápalu ke hře vypracuje až k titulu mistrů Evropy roku 1946. Atmosféru končící války a nové naděje (ehm) pak ale střídá vystřízlivění v podobě nastupujícího komunismu. Mladí hrdinové zatím prožívají své lásky, řeší své rodiny a kariéry… Záběr je to vskutku rozsáhlý, vede k tomu, že výsledek není tak sevřený a místy klouže po povrchu. Činí tak však natolik stylově, že se nejedná o nikterak zásadní problém. A především se i přes řadu vedlejších postav daří ve středu dění udržet ty klíčové. Vedle Březiny a Zdeňka Piškuly stojí za zmínku i talentovaná Patrycja Volny, jejíž romantická linka sice není důsledně rozpracovaná, ale pro představu tehdejší rozdělené Evropy postačí.

Kamera Vladimíra Smutného i střih Anny Ryndové respektují pravidla moderně nasnímaných a sestříhaných sportovních klání, navíc doplněných chytlavou a neprvoplánovou hudbou. Ta si navíc zaslouží samostatnou zmínku, neboť místy tepavé ambientní plochy by člověk od takové dobovky nečekal, a o to lépe pak ve výsledku působí; včetně závěrečné hymny, jejíž nestandardní zpracování zvedne ze sedaček nejednoho falešného patriota.

Byla by však chyba o Zlatém podrazu uvažovat jako o sportovním filmu; basketbal tvoří pouze rámec k vykreslení doby a poměrů, jaké v poválečném Československu panovaly. Na rozdíl od nedávného Tomana zde však fungují příběhy konkrétních postav. Ty sice vycházejí z reálných předloh, ale jejich konečné podoby jsou smyšlené, díky čemuž nebylo potřeba se příliš svazovat realitou. "Není to pravda, ale mohla by” tak dostává naplnění v té nejlepší podobě a já rád dám (lehce subjektivně nadsazenou) osmičku - kdyby se tímhle směrem ubírala většina našich filmů, měli bychom o spoustu problémů méně.