Od prvních ukázek se vkrádaly myšlenky, jestli se Ewan McGregor nezbláznil. Co má proboha být tohle za projekt? Nevyrovnaný Marc Forster sice má za sebou Ples příšer, Quantum of Solace nebo Světovou válku Z, ovšem povedené kusy prokládá těmi slabšími - takže ani jméno režiséra klidu úplně nedodalo. Nakonec však můžeme být v klidu, Kryštůfek Robin je v kinech a o žádný průšvih se nejedná.

Ve čtvrthodinovém prologu je nám představeno knižní pozadí, v němž si malý Kryštůfek Robin chodí hrát do lesa s Medvídkem Pú a celou zábavnou partičkou. Příběh filmu se však soustředí na to, co se s chlapcem dělo po odjezdu do internátu. Jeho následný život je totiž velmi předvídatelný - studia, účast ve válce a nakonec budování kariéry v brašnářské firmě. Kvůli práci Kryštůfek zanedbává hodnou manželku a milující dceru, což je přesně ideální moment k tomu, aby se dětinsky naivní, hravý a idealistický Pú ocitl znovu na scéně. Boj za záchranu rodiny i duše Kryštůfka Robina může začít.

Pú se tedy ukazuje nejen jako parťák na hraní (v duchu původní knihy), ale nyní i jako guru či životní kouč. Rozvážně pronášenými moudry zasévá semínka pochybnosti nejen v Kryštůfkovi, ale i v nás. Žijeme tak, aby se za nás naše dětské já nemuselo stydět? Sdělení o přátelství, hravosti a čestnosti jsou jednoznačná a ostatní zvířátka s nimi souzní. Mým největším favoritem se pak (podle očekávání) stal Ijáček, který hlubokým hlasem Brada Garretta představuje něžně depresivní nihilismus v neodolatelné podobě.

Oproti takovému Paddingtonovi je animace zvířátek méně propracovaná, i vzhledem k jejich omezenějším mimickým schopnostem a jakési pomalosti, která (s čestnou výjimkou Tygra) k téhle skupině jaksi patří. Na tento styl však není problém si zvyknout, už jenom proto, že v centru dění je obvykle hlavně Kryštůfek Robin. Díky čemuž si mimochodem dost uvědomíte, jak český překlad s dospělou verzí této postavy nepočítá - jen prapodivný úchyl by si po čtyřicítce nechal říkat “Kryštůfku”.

Navzdory nemalým sympatiím vůči tomuto dílu se vkrádá zásadní otázka, pro koho tohle vlastně je? Na dospělé publikum je totiž příběh příliš průhledný, repetitivní a nepřináší žádné nečekané odbočky, vtípky či přesah; děti zase budou nejspíš vyděšeny z toho, že sledují příběh nikoli o dítěti, s nímž se mohou ztotožnit, ani o zvířátkách, které dělají vylomeniny, ale o čtyřicátníkovi s krizí středního věku. Jakkoli si cením nápadu, kdy vezmete tradiční postavičky a pokusíte se s nimi namísto milionté adaptace vymyslet něco neotřelého, moc nechápu cílení a bojím se, že především toto může jinak milé púovské variaci zlomit vaz. Ale možná sílu zvířátek ze Stokorcového lesa podceňuju a jejich zastydlých milovníků je dostatek na to, aby se takový nápad vyplatil. A zaplatil.