Mila Kunis komedie umí a jak se nedávno ukázalo, zvládne je i odtáhnout v kinech. Její Matky na tahu i jejich pokračování vydělaly slušné peníze, ale ještě před případnou trojkou se tahle herečka rozhodla zkusit legraci trošku jinou. Na místo mateřských povinností a chlastání s kamarádkami se teď vydává do světa Jamese Bonda a Ethana Hunta. Co z toho nakonec vylezlo? Reakce kritiků i diváků ze zahraničí naznačovaly, že nová žánrová klasika se nekoná. Je však Špión, který mi dal kopačky, alespoň zábavná volovina? 

Špión, který mi dal kopačky: FOTOGALERIE

Na to jsem se snažil najít odpověď celých 117 minut a přišel jsem na jednu důležitou věc. Těch 117 minut je zatraceně hodně. Ale vezmeme to od začátku. Audrey slaví třicet, má nudnou práci, trhlou kámošku Morgan a depku z toho, že dostala kopačky přes SMSku. Pak ovšem u jejích dveří zazvoní její bývalý a minutu na to jí někdo rozstřílí byt na hadry. Audrey a Morgan se octly ve světě špiónů, tajných služeb, ruských vražedkyň a zabijáků a po krku jim jdou úplně všichni. Takže co? Ve třiceti a s depresí na krku musí člověk skočit po každé příležitosti, jak si udělat život zajímavější a Audrey s Morgan vyráží na evropský road trip a doufají, že to celé přežijí a pořádně si to užijí. 

Špión, který mi dal kopačky je v podstatě dost prostinký. Dvě naivní holky, které mají víc štěstí než rozumu, jezdí po Evropě, říkají a dělají legrační věci a občas tam někdo někoho zastřelí nebo vyhodí do vzduchu. Je to jednoduché a teoreticky by to mělo fungovat. U podobných filmů nejde o originalitu zápletky, ale spíš o to, kdo dělá na plátně bordel a jak se povede vyladit humor s akcí. Před pár lety s něčím podobným překvapivě uspěla Melissa McCarthy a mě rve srdce, že musím napsat, že byla o něco zábavnější než Mila Kunis a Kate McKinnon. Výraznější chemie mezi nimi není a je dost vidět, že Kunis je sice komediální herečka, ale pořád herečka a McKinnon komička zvyklá blbnout a improvizovat. A ne vždycky jsou obě dámy naladěné na stejnou vlnu. Ve výsledku tu pak máme spoustu scén, kdy Kunis prostě jen čumí, protože moc neví, co má dělat a McKinnon se projevuje jako afektovaná nesvéprávná kráva. Nejsou to nesympatické postavy, naneštěstí na place nebyl evidentně nikdo, kdo by je chtěl držet v nějakých mezích a film se tak až příliš často mění v show Kate McKinnon, která bohužel mmohdy se svými výstupy šlape trošku vedle a občas působí spíš trapně než zábavně. Najde se tu dost solidních fórů a je fajn, že tvůrci se nebáli využít faktu, že točí eRko, přeci jenom si však myslím, že s lépe sehranou dvojicí by to celé mohlo šlapat o řád víc. 

Jako komedie to tedy má svoje mouchy o občas dost výrazné, o to víc překvapí, že Špión, který mi dal kopačky, celkem zvládá akční scény. Přestřelky i honičky jsou vcelku velkolepé a někdy i hodně drsné. Celá scéna ve Vídni, která začíná velkou řežbou v kavárně a končí naháněčkou v uličkách města, by bez problémů obstála u regulérního akčního filmu. Navíc se tu Susanna Fogel nebojí dělat vedlejším postavám vcelku drsné a nečekaně krvavé věci. 

Přehrajte si trailer Špión, který mi dal kopačky nakonec není nijak výrazně výjimečný ani dobrý film hlavně proto, že se v něm střídají velmi silné momenty s velmi slabými. Není to takový ten průměr, u něhož můžete sežrat kýbl popcornu a zapomenout na něj hned co vylezete z kina, protože se tu až příliš často objevují momenty, které naznačují, že to celé vážně mohlo být o úroveň zábavnější. Být to o dvacet minut kratší a bez často naprosto zbytečných exhibicí Kate McKinnon, jejíž Morgan permanentně balancuje mezi trhlou roztomilostí a totálně nesympatickým šílenstvím, vůbec bych se nezlobil. A nejspíš si to užil o dost víc.