Na tohle si pamatujeme všichni. Sedm let stará tragédie, kdy během dvou útoků pravicový extrémista Anders Breivik zabil celkem 77 lidí, tehdy šokovala celý svět. Filmová adaptace vznikla až nyní, a přesto leckoho může napadnout „too soon“. Je totiž velmi podstatné, aby bylo na první pohled patrné, že se nejedná o exploataci kontroverzního tématu, nýbrž připomenutí hrůz, jež by se neměly opakovat. A minimálně v tomhle úkolu tvůrčí tým Erika Poppeho nezklamal.

V rámci kampaně i samotného filmu totiž není Breivikovo jméno zmíněno, aby nedocházelo k upoutávání další pozornosti k jeho osobě (v čemž si tenkrát tak liboval). Zároveň jsou všechny postavy ve snímku smyšlené a vyprávěný příběh se zakládá na výpovědích přeživších a jejich rodin; vše ve filmu bylo také použito s jejich svolením. Je zjevné, že takto u takto citlivé události se musí všechna tato rizika podchytit, což se naštěstí nepodcenilo.

Zhruba před dvěma týdny jsem v recenzi Tísňového volání vzpomínal Saulova syna a (jak bylo tehdy zmíněno i v diskuzi) přirovnání maďarského ztělesnění osvětimského pekla je v případě tohoto filmu ještě trefnější. Útok na ostrově Utøya trval 72 minut, společně s expozicí tak sledujeme hodinu a půl jednoho nepřetržitého záběru (nebo to tak alespoň velmi přesvědčivě působí). V něm exceluje dvacetiletá Andrea Berntzen a moc doufám, že o ní ještě uslyšíme. Sledujeme ji během celé události a není pochyb o tom, že si šla opravdu na dřeň. Každou emoci, zmatenost, zoufalství a smutek jí uvěříte.

Režisér Erik Poppe se snažil vylíčit masakr z pozice obětí, Breivik se tedy ve filmu téměř neobjevuje a my sledujeme pouze mladé lidi, kteří nechápou, co se děje. Právě pocit zmatenosti se daří ukázat velice dobře, jelikož většinu času hrdinové utíkají před něčím, co nevidí, a jen se v duchu stádnosti snaží věřit tomu, že ostatní mají aspoň minimální ponětí, co dělají. Neustále slyšíme na pozadí zlověstné výstřely, jež jsou někdy blíže, jindy dále, ale nikdy si nemůžeme být jisti ničím. Vylíčení děstu se tedy podařilo opravdu výborně.

Kritizovat cokoli na takto citlivém díle je ošidné, ale přesto jsem měl problém s nevyrovnaným tempem a některými vyloženě hluchými pasážemi. Chápu, že z podstaty události a způsobu natáčení bylo nezbytné nechat herce trochu odpočinout, ostatně ani v reálu určitě nikdo chaoticky neběhal hodinu a půl; ale z hlediska divácké atraktivity by zcela stačilo, kdyby měl výsledek o dobrých dvacet minut méně. Pro udržení pozornosti se taky dočkáme občasného ždímání emocí, ale vzhledem k cíli snímku jsem s tím neměl problém. Spíše než o racionální popis události jde totiž o pocity, a ty jsou předány velmi silně.