Pokud kontroverzní německou zpěvačku znáte, tak nejspíš jako vyumělkovanou ozdobu warholovské superkapely The Velvet Underground. Ta zažila svůj vrchol koncem 60. let, ale její přínos pro historii rocku byl plně doceněn až později. Proto také chvíli trvalo, než se se média slétla i na samotnou zpěvačku, která si tak před koncem života musela užít své. A právě o jejích posledních letech je tenhle docela drsný portrét.

Kdo by čekal (či doufal), že se dočká záběrů z bouřlivě květinových šedesátek, má smůlu. Až na pár archivních záběrů Andyho Warhola, které nejsou hlouběji komentovány, se celý děj odehrává v letech 1986-88. Nico byla tou dobou opakovaně obtěžována dotazy na svou bývalou slávu, ona však razila přístup, že její skutečná kariéra začala až po odchodu z The Velvet Underground. Není překvapení, že její sólovou dráhu nejspíš neznáte, ovšem pro ni se muselo jednat o celoživotní boj o místo na slunci. A že ten boj byl leckdy hodně tvrdý.

Závěr života totiž stárnoucí Nico strávila v zajetí heroinové závislosti a kontroverzemi pošlapané pověsti, kvůli čemuž měla problémy dát dohromady i pořádnou kapelu. Přidejte si k tomu sebevražedného syna a je jasné, že ani přetrvávající image nespoustané femme fatale nemohla zpěvačce stačit ke štěstí. Snímek k ní přistupuje příjemně kriticky a poukazuje i na její komplikovanou povahu. 

V titulní úloze exceluje Dánka Trine Dyrholm, která naposledy dominovala předloňské Komuně. Tady si krade film pro sebe, což je vzhledem k tématu zcela v pořádku a k vizuální proměně přidává i tu zvukovou – všechny použité písně totiž sama nazpívala. A to jednak skvěle a jednak téměř totožným, hluboce temným hlasem jako kdysi Nico! Její hypnotický projev hlavní mírou jistě přispěl i k tomu, že si snímek odnesl cenu z loňského festivalu v Benátkách.

Našince potěší i epizoda z československého koncertu, se kterým se mimochodem pojí řada zajímavých historek (pogooglete). Vedle trochy humoru, jež plyne z absurdnosti socialistického režimu, se zde také odehraje vrcholné hudební číslo celého filmu, při kterém konečně pochopíte, proč si Nico kousek celuloidu na svou počest zasloužila – a taky jak Trine Dyrholm vládne. Italská režisérka Susanna Nicchiarelli toho za sebou sice moc nemá, ale teď si zjevně zpracovala své oblíbené téma a zápal je na něm vidět. Nejedná se o nic zlomového, „jen“ o velmi kvalitní biografii s několika skvělými momenty. Ale to dnes vůbec není málo.