Když se ve filmech objevují roboti, androidi, replikanti nebo kloni, vždy z toho může být inspirativní podívaná, zkoumající limity a možnosti lidského rodu. Je proto trochu mrzuté, když se umělé bytosti promění v pouhou prázdnou hrozbu, jednorozměrně atakující klid človíčků. A je naopak velmi povznášející, když se jich chopí tvůrci osvícení, kteří se nebojí uvažovat o strojích s duší trochu víc do hloubky.

Ridleymu Scottovi se to nepochybně povedlo, protože předlohu Philipa K. Dicka uprostřed osmdesátých let přetavil do podoby přelomového noiru. Ten redefinoval estetické normy science-fiction, stal se jedním z těch zásadních referenčních klenotů, z jehož výtvarné, obrazové, zvukové a hudební stránky čerpá celá audiovize. A navíc své hrdiny zaklel do originálního a hypnotického existenciálního labyrintu.

Blade Runner 2049: FOTOGALERIE

První Blade Runner přitom není po příběhové stránce kdovíjak komplikované dílo. Harrison Ford postupně nažene a sejme několik replikantů, jen se během té lineární honby zvládne zamilovat, zapochybovat o zákeřnosti těchhle mašin a nakonec i o sobě samém. Blade Runner 2049 je co se týče návaznosti opravdovým a jaksepatří tučným pokračováním, protože původní poměrně strohou story rozpracovává do větší šíře, zčásti ji relativizuje a zčásti nabízí nové otázky i východiska. Není to sequel ve stylu všeho víc, ale adekvátní nadstavba, proti které je svět prvního filmu možná až příliš jednoduchý a přehledný. Navazovat na něco tak jedinečného a tvarem nepoddajného, jako je první film, ovšem není žádná sranda. Studio se rozhodlo jít přesně opačným směrem, než jakým nám dnes voní jednička, a pod producentským dohledem stárnoucího a bohužel i vrávorajícího Ridleyho Scotta (po Covenantovi bych mu nesvěřil ani nový díl Trapnejch padesátek) najalo ty nejschopnější muže svých oborů. A ti se do toho jaksepatří opřeli.

Kameraman Roger Deakins si hraje s kompozicí každého záběru a po celou obří stopáž, zvící přehnaných 163 minut, servíruje precizně nadesignované obrazy, které byste si mohli z fleku pověsit na zeď, nebo alespoň na plochu počítače. Hans Zimmer na sebe sice nestrhává tak výraznou pozornost jako v nolanovkách, ale jeho vangelisovské variace na plátně fungují perfektně, aniž by působily jako vykrádačka nebo trapná persifláž. A režisér Denis Villeneuve to kočíruje s důsledností sobě vlastní, s důrazem na každou obrazovou i zvukovou nuanci i chvění v tváři Ryana Goslinga.

Nový Blade Runner je samozřejmě velikášská podívaná, stvořená pro kino.K naprostému jásotu to ale nestačí. Tempo je přeci jen utahanější a exekuce jednotlivých scén zdaleka ne tak zarputilá a dravá, jak by si možná látka žádala. Vyloženě kulervoucí momenty si moc nevybavuju a v těch třech čtyřech zlomových scénách jsem se nedokázal zbavit pocitu, že na papíře mohly působit ještě o řád intenzivněji. A že budování atmosféry a neustálé šponování napětí sice dává smysl v rámci vývoje hlavní postavy, odvykládání příběhu a nakročení vstříc třetímu dílu - v rámci tohohle bijáku se ale nakonec nezúročí v tak mocné katarzi, jakou nabízeli třeba Příchozí.

Nový Blade Runner je samozřejmě velikášská podívaná, stvořená pro kino, i když je na můj vkus možná až příliš prázdná a vybydlená. Rozhodně ale ctí výtvarná řešení jedničky, rozvíjí její prvky a trademarky, a to natolik moudře, že jsou přesvědčivými proprietami v košatějším vyprávění, než jen zbytečnou nostalgickou vzpomínkou. Z práce Villeneuva a spol. sálá ohromná úcta k předloze, ale zároveň i vědomí, že je potřeba její charakteristiky organicky vtělit do nové soběstačné story.

Přehrajte si trailer To se daří bezezbytku a Blade Runner 2049 je díky tomu opulentní oslavou designu, trikových technologií i výtvarných řešení, postavených znovu na světelných paprscích rozličných barev, hypnotických průletech po futuristických kulisách a kmitání mezi klavíry a panáky whisky. Zároveň dvojka jako příkladná extenze jedničky posouvá směr uvažování o replikantech, lidech a blade runnerech o level dál, snad i výš, a otvírá komůrky bezmála filozofické.

Že to dohromady nepůsobí tak živě a šťavnatě se dalo čekat. Malinko složitější je to s rázností a intenzitou Villeneuvova podání, které je snad až příliš monotónní - pokaždé první a druhá jakost, ovšem bez toho extatického a povznášejícího přesahu.

Blade Runner 2049 je po Loganovi a Johnu Wickovi 2 nejpovedenějším sequelem letošního roku, jenž nemůže nikdo nařknout ze zbytečnosti a tupého parazitování na originálu. Zkazkám o filmu roku nicméně nevěřte - to by vás tenhle důstojný a snaživý dědic mohl trochu zklamat.