…a on z něj bude klasik! Do velkého Hollywoodu teprve nedávno příchozí kanadský režisér Denis Villeneuve totiž jede jako dráha. A po syrovém Zmizení, krásně mindfuckovém Nepříteli a hutném Sicariu veze další plnotučnou filmovou nálož. Podobně jako současní velikáni z ranku Spielberga, Nolana nebo Abramse přitom disponuje jasným a velmi efektivním rukopisem. Jeho filmy poznáte. A můžete si je jaksepatří užívat.

U Příchozích to platí zatím asi nejlépe, protože jde o poměrně snadno přístupný a srozumitelný příspěvek do sci-fi žánru. Pokud nečekáte nějakou testosteronovou hi-tech jízdu a smíříte se se skutečností, že film tíhne mnohem víc k melodramatu, než třeba k militaristickému dýchánku se šmejdy z vesmíru, dostanete zjevnou „instantní klasiku“. Klasiku, která bude s Blízkými setkáními třetího druhu, Interstellarem nebo Kontaktem spoluutvářet kánon těch emotivních science-fiction, v nichž vědecké fantazírování slouží k úvahám o tom, jací jsme teď a tady my, v našich docela obyčejných pozemských životech.

Příchozí: FOTOGALERIE

Ten reprezentuje křehká expertka na jazyky Louise (Amy Adams má jistou další oscarovou nominaci), jež shodou okolností stane ve středu „vyjednávání“ s mimozemskou civilizací, která se nadvanáctkrát snesla na povrch naší modré planety. Jak už víme z jiných dobrých scénářů, Louiseino angažmá nebude tak úplně náhoda… Příchozí ostatně jsou tím typem látky, kde má každá scéna a každé slovo svůj přísný smysl, a můžete si být jisti, že všechno zobrazené bude v následující stopáži „použito proti vám“.

Tenhle přístup má samozřejmě své nástrahy, protože těžko vás výsledný film strhne svou autenticitou, občas vám něco poví v až přílišné zkratce a můžete se mu uchechtnout třeba za to, že vize hlavní hrdinky budou vždy příběhotvorné (nikdy se jí nebude zdát třeba o tom, že štupuje ponožky u reprízy Kolotoče). Na druhou stranu umožňuje roztočit ten filmový vehikl jako masivní válec, který vás nakonec svou dokonale propočítanou silou rozdrtí.

A právě tohle Villeneuve umí jako málokdo. Prokazuje se jako mistr filmové režie, který dovede v mžiku vtisknout materiálu kýženou náladu a tón a nevypadnout z ní po celé dvě hodiny, ba naopak pod její rouškou kout nekompromisní výpověď. Ta je svým poselstvím hodně emotivní, snad až sladkobolná, pod tíhou Villeneuvova atmosférického podání v ní ale nějaké prvoplánově hřejivé emíčko rozhodně nenajdete.

Autorův působivý rukopis poznáte: Dokonale promyšlené kompozice, precizní design, kdy si lze ujíždět na paralelách mezi Louisiným bytem a interiérem kosmické lodi, i na huňatých chuchvalcích mlhy plovoucích po kopcích, drásavá zvuková složka (jen s ní si Villeneuve vystačí během expozice, v níž svět propadá kvůli novým návštěvníkům panice) a samozřejmě velmi řeřavá hudební podpora od režisérova věrného druha z Islandu Jóhanna Jóhannssona, to jsou už dobře známé devízy vyjadřování stoupající filmařské hvězdy. V ambiciózním příběhu pracujícím na mnoho způsobů s motivem kruhu a s dalšími dimenzemi našeho vnímání reality, ale nejvíc prospívá to, jak věrohodně blízko dokáže být Villeneuve svým hercům. A jak grandiózně zvládne natočit poměrně přízemní scény, třeba tu s jedním telefonátem a rozhovorem dvou lidí na plese. To je hotový biograf ráj.

Villeneuve je jako režisér nesmírně trpělivý, a to jak při zasévání motivů, indicií i příběhových semínek, tak při jejich servírování. On nespěchá, a když to dobře poslouží, klidně se s jedním záběrem pomazlí několik desítek sekund (u toho kamerového obletu kolem místa činu si schválně vzpomeňte na slavný vrtulníkový záběr ze Shawshanku).

Odměnou mu pak je pocitově nesmírně vydatná a existenciálně košatá úvaha o osudu, obětování a životních bolestech, jež musí k slzám dohánět i ty výletníky z předaleké galaxie.

Blade Runner 2 je zkrátka v moc dobrých rukách. Už teď z nich přitom vyšel snímek, jakých během roku na plátně moc vidět nemůžete. Nenechte si ho uletět.