Když se před pár týdny na internetech objevila chválená australská sci-fi Predestination, byl to pro většinu filmových fanoušků blesk z čistého nebe – nikdo o něm nevěděl, trailery nekolovaly na každém filmovém webu měsíce před domácí premiérou. Kdo si vůbec všiml a zapamatoval, že šlo o australskou produkci? Vzhledem k obsazení hlavní role Ethanem Hawkem a v režii německého režisérského dua nejspíše málokdo. A je to škoda, protože kinematografie protinožců se vyznačuje vysokou kvalitou již delší dobu. Obzvláště letošní rok je mnoha kritiky považovaný ze nejsilnější v poslední dekádě. Přesto je povědomí o tamějších filmech velmi malé. Jak se vůbec v současnosti daří tamní kinematografii na domácích a mezinárodních trzích? A co tvůrci?

Festivaly, tvůrci, žánry

Začněme pozitivy. Australská kinematografie je dramaturgy filmových festivalů žádaná pro svou kvalitu. Domácí produkce není veliká, ale dokáže se prosadit do těch nejatraktivnějších destinací, jako je Cannes, Benátky, Toronto. „Aussie cinema“ má velkou tradici žánrových filmů a minimálně od dob legendárního Pikniku na Hanging Rock (1975) se s mnoha australskými filmy táhnou přídomky „znepokojivý“, „děsivý“, „zvláštní“. A poslední roky nejsou výjimkou.

Debuty Snowtown (o nejznámějším masovém vrahovi Austrálie) a Van Diemen's Land (19. století a kanibalismus mezi trestanci na útěku z tasmánských kolonií) jsou čirou esencí výše zmíněných adjektiv a vyžadují silné nervy. Sice jste o těchto titulech doteď neslyšeli, ale ti správní lidé je viděli a první zmíněný katapultoval svého režiséra Justina Kurzela k zahraniční spolupráci s Michaelem Fassbenderem (Macbeth). Ten byl z režiséra tak nadšený, že se chce tímto pánem nechat dirigovat i v připravované adaptaci Assassin's Creed. No a kameraman Snowtownu Adam Arkapaw se díky tomuto festivalovému hitu katapultoval až k Temnému případu. Pak samozřejmě zmíněný Macbeth a hned další spolupráce s Fassbenderem v Austrálii. Mediálně asi nejznámější současný australský režisér David Michod má za sebou pouze dvě žánrovky, ale vykonaly velikou službu. Svým krimi debutem Animal Kingdom odhalil světu talenty Joela Edgertona a Bena Mendelsohna, a po několikaleté pauze se letos vytasil s výrazným apokalypťákem The Rover. Tarantino byl nadšený, lidi už méně a třeba Robert Pattinson se představil v životní roli. Michod zaujal i Brada Pitta, který se s ním chystá pracovat na válečném filmu z prostředí vysoké armádní politiky... Letošním chváleným apokalypťákem číslo 2 je drama jednoho dne These Final Hours. Debut mimochodem. Stejně jako nejoceňovanější neamerický horor letošního roku – australský The Babadook (recenze).

Možná nejlépe ukazuje vzestupnou kvalitu a žádanost začínajících australských tvůrců melbournský rodák Greig Fraser. Kameraman, kterého v roce 2011 znalo možná jen pár nadšenců, jde od té doby z jednoho top projektu do druhého. 30 vteřin po půlnoci, Zabít tiše, Sněhurka a lovec, aktuální tituly Hon na lišku a The Gambler a nyní se upsal i k jednomu z připravovaných Star Wars filmů. A to mu ještě není ani 40 let.

Kvalita bez diváka

Výše sepsané odstavce ukazují, že australští tvůrci dokáží vytvářet kvalitní produkty (a produkovat kvalitní tvůrce). V zemi s 25 miliony obyvatel se vyrobí kolem 25 hraných kinotitulů ročně a letos se jich dostalo 13 do velké pětice nejprestižnějších světových festivalů. Neuvěřitelné číslo.

Problémem je ale návratnost investic. A to velkým. Australani totiž téměř nechodí na australské filmy do kina. Míra nezájmu domácího publika je až šokující záležitostí a nedá se srovnat s žádnými jinými filmově vyspělými zeměmi. Statistiky mluví jasně – v posledních deseti letech se do každoroční padesátky nejvýdělečnějších filmů v australských kinech dostanou průměrně pouze dva domácí tituly. Letošním králem byl až do poslední chvíle slasher Wolf Creek 2, který okupuje tragickou 54. příčku (4,5 mil. dolarů). Tragickou bilanci na poslední chvíli alespoň trochu zachránil režijní debut Russella Crowea (prý velmi povedený) The Water Diviner. Ten měl premiéru v posledních prosincových dnech, okamžitě se stal nejúspěšnějším domácím titulem a míří si to někam ke 12 milionům dolarů.

Ignorace Australanů vůči domácí produkci vynikla vzhledem k letošním festivalovým úspěchům o to více. Obzvláště když nejde o žádné artové „nesrozumitelné bláboly“, ale ve většině případů o atraktivní žánry. Na vině není jen publikum, ale i distributoři. Ti se k domácím filmům chovají jako k nechtěným dětem. The Babadook startoval v květnu v malém počtu kin a i přes dobré recenze dva týdny po uvedení prakticky zmizel. O pár měsíců později byl uveden s velkými ovacemi ve Velké Británii, doprovázený (díky recenzím) aurou „hororu roku“ a vydělal velmi slušné peníze.

Apokalypťáku These Final Hours se v Cannes tleskalo ve stoje, film měl dostatečnou propagaci, přesto doma vyhořel (360 000 dolarů). Tím smutnější, že jde o jasně definovanou žánrovku o které by měl být zájem. Nezabírá ani hvězdné obsazení a působivé trailery – The Rover měl obojí (Guy Pearce, Robert Pattinson). Nepomohlo (400 000 dolarů). Vzhledem k obsazení se dočkal i uvedení v 600 kinech v USA. S katastrofickými výsledky. Stejně tak gangsterka Son Of A Gun s Ewanem McGregorem nebo černá komedie Kill Me Three Times se Simonem Peggem nezabraly ani přes známá jména.

Situace je vážná a v posledních měsících se domácí neúspěchy staly předmětem diskuzí, sporů a analýz mezi kinaři, distributory a producenty. Výrazné zdražení lístků (lupen vás letos v Austrálii vyjde v průměru na 18 dolarů, více než dvojnásobek průměrné ceny lístku v USA), slabá propagace domácí produkce a naopak až příliš velký prostor pro americké blockbustery jsou považovány za hlavní důvody slabých výsledků. Také se objevuje názor, že domácí produkce je v poslední době až příliš temná, mnoho depresivních témat a málo rodinných filmů, romantiky. Vzhledem k letošní produkci to není úplně planý argument. Velký rodinný/feel good hit, kterým byl v roce 2011 dvacetimilionový zvířecí titul Red Dog (nebo o rok později čtrnáctimilionová hudební komedie The Sapphires), citelně chybí. V roce 2010 dominoval apokalypťák pro teenagery Tomorrow, When The War Began (14 mil.).

Osobně mám pocit, že chybí i možnost opřít se o zavedenou značku režiséra. Australská kinematografie je kinematografie debutů, kde je velmi těžké natáčet každé 2-3 roky nový originální film. Nelze se divit, že výrazní tvůrci mizí do USA. Ale i to má pro domácí produkci světlé stránky. Patrioti Baz Luhrmann a Russell Crowe nezapomněli – první zmíněný napumpoval pomocí svých fláků Austrálie a Velký Gatsby do místního filmového průmyslu desítky milionů dolarů a Crowe zde natočil již zmiňovaný debut The Water Diviner. Stejně tak George Miller výrazně pomohl zdejšímu odvětví blížícím se čtvrtým Šíleným Maxem, kde je velká část štábu australská, stejně jako postprodukční zázemí.

Bude zajímavé sledovat, zda kvalitní domácí filmová produkce v následujících dvou letech dokáže zvrátit nepříznivý ekonomický trend. Zatím vše nasvědčuje tomu, že ano, a že byl australský rok 2014 specifický právě svojí filmovou nadílkou, která byla temnější než obvykle. Na temnotu se davy zkrátka nehrnou. Připravují se pokračování úspěšných rodinných a teenagerských hitů a samozřejmě originální filmy, které se budou snažit udělat si jméno na festivalech. Výhledově uvedu tři konkrétní příklady filmů na které jsem v roce 2015 zvědavý – nízkorozpočtová zombíkárna Wyrmwood (již byla promítána na pár festivalech s pěknými ohlasy), rodinný film Paper Planes se Samem Worthingtonem a soutěžní film z blížícího se Sundance festivalu Partisan – Vincent Cassel, který v uzavřené komunitě vychoval ze svého syna jedenáctiletého trénovaného zabijáka.

Australská kinematografie je nečekaně bohatá a zaslouží si uznání za svou úspěšnou snahu v mnoha ohledech konkurovat mocnější americké filmové produkci. Jen se jí v očích širšího publika nedostává tolik pozornosti. Ale pokud si začnete zdejší tvorbu více hlídat, možná už brzy nebudete filmy z této destinace popisovat jako „nečekanou pecku z Austrálie“, ale „další pecku z Austrálie.“