Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: Filmové bitky na rozcestí


ikona
imf
Úvaha o tom, proč je v době fotonových torpéd, pavoučích sítí a infinity gemů tak osvěžující někoho prostě zmlátit 

Tenhle článek jsem nasliboval už někdy před prázdninami, a protože děti už šly konečně do školy, probudilo se konečně i moje svědomí. Navíc se mi Cival začal smát, že to zas do dalšího "lajfka" nestihnu. Takže aby měl o důvod míň mě buzerovat a abyste vy měli o důvod víc se těšit na další články, které dorazí s podstatně menším zpožděním a slibotechnovým levelem. Dámy, pánové a boxovací pytle, pojďme to roztočit.

Premisa naznačená v podtitulku je celkem jasná. I v samotném marveláckém vesmíru, abychom tedy zůstali u těch nejprofláklejších blockbusterů, se musí neustále řešit postavy, které sahají po "kung-fu" jako po náhražce opravdových superschopností. Černá vdova a Kapitán Amerika budiž zářnými příklady, zejména v sequelu Kapitána Ameriky je moc hezky vidět, že slušná choreografie bojových scén svede tolik parády, co brnění Tonyho Starka nebo mocné Thorovo kladivo. Zároveň to ale nedá nevzpomenout na Joe Hallenbecka, který v Posledním skautovi naznačoval, že dneska už nestačí jen tak někoho zmlátit - musíte ho nejdřív zfackovat hláškou, a pak teprve kovovou trubkou nebo štítem z kosmického materiálu. Tuhle potřebu dvousložkového bitkaření, kterou u Asiatů v podstatě nenajdete (při jídle a zabíjení se totiž nemluví, děti!), ale na chvíli opusťme, protože mnohem klíčovější je, že jak Kapitán, tak Vdova využívají proti svým protivníkům prvky asijského bojového umění.

To není ostatně žádné překvapení, od dob Matrixu se kung-fu ve všech jeho odrůdách bere za Hollywoodem anektované know-how, které za pár peněz vysype z rukávu libovolný choreograf - ať už přeučený nebo rodilý velmistr bojových umění. Po Matrixu jsme tu měli mírně řečeno inflaci bojových umění, kterou následovala vlna určitého ochladnutí. Nebýt superhrdinů, kterým se nějaké to bojové umění do výbavy vždycky hodí, možná by si Hollywood našel jinou hračku, ale díky komiksákům žijí seky a kopy vesele dál. Ne každý je však umí používat. Skoro by se dalo říct, že na to musíte mít talent nebo správný věk, protože bitky dneska umí jen celuloidem protřelí machři nebo naopak mládežníci, kteří vyrůstali na Jackiem Chanovi, a proto mají nakoukáno a odkoukáno.

Přesto jde vždycky o honění vlaku, který už dávno ujel, protože pro skutečně důsledné napodobování je potřeba evoluci asijských bitek pochopit trochu víc do hloubky. Brzy mj. pochopíte, že některé vzorce zkopírovat nelze, protože bitky v hollywoodských filmech jsou jen vatou mezi tím, než se hrdina či záporák dostanou k noži, zbrani, odpalovacímu tlačítku zbraní hromadného ničení. Nebo zabíjením času před tím, než dorazí policie. Viděli jste někdy, že by bitku v asijském filmu přerušila policie? Ne, v tomhle směru jdou oba kulturní rámce proti sobě. V asijských filmech se jako první řeší, aby neměli protivníci střelné zbraně. V těch amerických se k nim všichni snaží celou bitku dostat. Nebudeme teď řešit, co je realističtější nebo nedejbože lepší. Těch pár odlišností přece ale nestačí, aby se jednou za čas objevil snímek jako Ong-Bak nebo The Raid a způsobil takový poprask. Co je na těchto milnících vlastně tak zvláštního?

Ještě na úvod takovou vsuvku, která možná vysvětlí americkou fascinaci asijskými akčními filmy a bojovými uměními jako takovými. Od dob, kdy se v amerických filmech přestali fackovat kovbojové se vlastně v Hollywoodu žádný rodilý Američan pořádně nepopral. Že jsou osmdesátky plné parádních bitek? Hmm... tak si to přeberme. Stallone sice boxuje v Rockym, ale to je box, kterým jsou opravdoví boxeři spíš uražení a na pořádnou bitku je to naopak příliš civilizované. Arnold se v žádném svém filmu pořádně nepopere, zrovna Komando nebo Predátor jsou totiž případy snímků, ve kterých je těch pár háků jen prostředkem k tomu, aby někdo popadnul nůž nebo obří dřevěný kůl. Takže musíme o ligu níž - Van Damme je Belgičan, Seagal je stejně jako Okamura poloviční Japonec, Lundgren pochází ze Švédska a Dudikoff je Rusokanaďan. Ne, dělám si legraci, ale vy si zas děláte legraci, když Amerického ninju považujete za víc než jen závan nostalgie. Takže tu máme snad jen Wesleyho Snipese a Chucka Norrise. Snad jen Chuck by v tomhle našem testu obstál, ale i on radši držel brokovnice a kulomety. Jeho proslulá otočka byla sladkou tečkou, nikoliv hlavním chodem.

A tak je americká fascinace bojovými uměními u diváků zakořeněná opravdu hluboko. Importovaný Jackie Chan, všechny možné shaolinské filmy, dokonce i Jetovy staré čínské pecky se šířily skrz podpultovky v amerických china townech a umetly na začátku devadesátek cestičku řadě herců a tvůrců v rámci tzv. hongkongského exodu. Jeho důsledky už jsem rozebíral v bezpočtu článků, ale zkraťme to tak, že začátkem třetího tisíciletí chyběl talent jak v Hongkongu, odkud všichni zběhli, tak v Hollywoodu, kde jim tamní producenti kladli do cesty nesmyslné překážky. Vznikla díra na trhu a bylo třeba ji zaplnit.To už se dostáváme k thajské nové vlně.

To zní hrozně vznešeně, zaprvé to vzbuzuje skoro artové ambice, za druhé to naznačuje, že byla nějaká první vlna. Ona taky byla, v osmdesátých letech, ale nikdo kromě Thajců si ji nepamatuje. Choreograf Ong-Baku tehdy vlastnoručně kosil protivníky a na domácím trhu slavil úspěch, protože muay thai je "nejvíc". O dvacet let později překvapivě kombinace muay thai, akrobatických prvků, zpomalovaček a líbivého vizuálu dokázala i díky internetové generaci překročit hranice a stát se globálním fenoménem. Ong-Bak nepředstavil jen extrémně talentovaného Tonyho Jaa. Vrátil bitky k základům. Thajci pracovali s omezeným rozpočtem, ale měli na všechno spoustu času. Jejich kinematografické opoždění jim hrálo do karet. Teď nemluvím o tom, že by ty filmy vypadaly špatně. Naopak, možná vypadaly až příliš dobře - videoklipová kamera plná zbytečných obletů, opakovaček a zpomalovaček, bayovsky teplá barevná paleta zavánějící kýčem, v tomhle ohledu se Thajci snažili snad až moc. Se vším ostatním však byli na úrovni filmového pravěku, což bylo pro přípravu bitek skvělé, protože se tu nic nekomplikovalo.

Málo peněz a hodně času, tedy přesný opak hollywoodského hodně peněz a málo času. Podobně otočené to bylo v 80. letech v Hongkongu, když Jackie Chan točil svoje nejlepší filmy. Na přípravu komplexních akčních scén byly celé týdny, nikoliv pouhé dny jako v Hollywoodu. Scénáře se stavěly kolem klíčových bitek, zatímco v Hollywoodu byla závěrečná akční scéna spíš výmluvou, jak utratit víc peněz. Priority naruby pak přispěly k tomu, že se nůžky mezi západními a východními bitkami tak hrozivě otevřely. V Hongkongu ovšem v devadesátkách trochu zpohodlněli. Rozpočty se zvýšily a zejména čínské publikum začalo vyžadovat filmy plné levného, ale rádoby opulentního CGI. Kung-fu bylo paradoxně víc poptáváno na západě, zatímco východ chtěl spielbergovsko-lucasovské trikové orgie. Hongkongskou akční scénu v čele s Donniem Yenem profackoval až úspěch Ong-Baku, který pouze v líbivějším kabátku zrecykloval hongkongské desatero - bitka musí být přehledná, vyčerpávající a protivníci si musí být navzájem rovnocennými soupeři. Komplexní má být choreografie, nikoliv scéna jako taková. Stačí ostatně vzpomenout na nejlepší bitky Jeta Li, Jackieho Chana nebo Bruce Lee. Mano-a-mano... muž proti muži, v jednoduché aréně beze svědků, se zaťatým výrazem a ochotou obětovat vše. Přesně takhle vrcholí Cesta draka, Fist of Legend nebo Drunken Master. Ano, je to klišé, ale jedině tím, že odbouráte všechny rušivé elementy, se z bitky znovu stane bitka a nikoliv jen bezcenný střípek mozaiky.

Donnie Yen to pochopil a vyprodukoval filmy jako Sha Po Lang, Flashpoint nebo Yip Man, které se vrátily k tradičnímu pojetí bojového žánru. Jenže historie se opakuje. Co bylo znovu nalezeno se opět ztratilo, když čínská lobby chtěla další porci laciného CGI, tentokrát pro změnu ve 3D. Donnie tak tajtrlíkuje v epických blockbusterech, vydělává obrovské peníze, ale zároveň je nucen přijímat kompromisy. A tak svět opět čeká, až někdo znovu objeví kolo. A hle, přichází The Raid.

Tohle vskutku obšírné nakousnutí bylo potřeba, poněvadž ve zbytku textu se k němu lze vracet a především se proti němu vymezovat. Na následujících příkladech chci totiž nejen naznačit, proč se globálnímu publiku oba díly The Raid líbí, ale také dokázat, že nejde o oprašování starých principů, nýbrž jejich fúzi a evoluci, která je dána mj. tím, že se tu sešlo asijské know-how, západní přístup a především pak ochota mladé generace to všechno smíchat (na úrovni tvůrců) a posléze i přijmout (na úrovni diváků).

Nejdřív snad k tomu, proč mají indonézský The Raid a jeho pokračování mnohem větší ambice a ohlas než jakákoliv thajská produkce PO Ong-Baku. Je bez diskuze, že první Ong-Bak byl fenoménem. Svět nepolíbený muay-thai a ochotou thajských kaskadérů nechat se rozložit na krvavou kaši a pytel nepřehledně přelámaných kostí prostě jen nevěřícně hltal mnohaminutové destrukční exhibice. Bylo to nápadité, mělo to neuvěřitelný drajv a nic takového jsme předtím neviděli. Bohužel ale ani potom. Ong-Bak totiž už nikdy nedokázal překročit svůj vlastní stín. Na primitivní zápletku a jednoduchého hrdinu se v pokračování i příbuzné sérii Tom Yum Goong začala nabalovat zbytečná omáčka, ve které se herci i tvůrci topili. Hloubka postav byla nulová (hodný Thajec vs. zlý běloch, tahle berlička scenáristy vyčerpala, takže na nic lepšího se nezmohli), bitky na sebe nabalily příliš akrobatických prvků a kolize různých bojových stylů v Tom Yum Goong bohužel otupila výsledný dojem, protože se snímek rozpadl na koláž nesouvisejících akčních scén. Thajské kouzlo zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Zbytek žánrové kinematografie sice na chvilku probudilo z letargie, ale k žádné větší revoluci nedošlo. Hollywood zatleskal a dál si vařil svou polívčičku.

A pak se objevil velšský svéráz Gareth Evans. Chtělo by se říct, že zčistajasna, ale nebyla by to pravda. Evans totiž v roce 2008 natáčel v Indonésii dokument o bojovém umění Silat a přesvědčil tamní producenty, aby ho nechali natočit s jeho novými kamarády celovečerní film, ve kterém bude mít indonézské bojové umění hlavní roli. Tak vznikl snímek Merantau, který Evans napsal, natočil a sestříhal doslova na koleně. Už tehdy si v něm zahrál Iko Uwais a dokonce i Yayan Ruhian, záporák z prvního Raidu a jeden z hlavních choreografů série. Merantau není vyloženě špatným filmem, ale zpětně se nelze divit, že způsobil pozdvižení jen na lokálních festivalech. Jeho tempu vyloženě škodí mystické vložky, které jsou částečně přesahem z Evansovy předchozí dokumentární tvorby, částečně úlitbou zmíněným producentům. Merantau každopádně vzniklo, vydělalo a Evans konečně mohl producenty oslovit s filmem, který chtěl natočit úplně od začátku.

Merantau je v mnoha ohledech jakousi betaverzí, která září až ve chvíli, kdy se do sebe ve výtahu pustí právě Iko Uwais a Yayan Ruhian. Je to symbolická předehra toho, co nás čekalo v The Raid a zbytek Merantau, ať už jde o vrzající zápletku se zneužíváním žen nebo klišé se "zlými bělochy", vedle těch pěti adrenalinových minut prostě a jednoduše bledne. Už na téhle bitce je ale snadné rozpoznat charakteristické znaky Evansova stylu. Souboji totiž předchází krátká promluva obou mužů, jejichž osudy se celý poslední akt prolínaly. Dokonce i dovětek osudového duelu zhořkne v ústech a donutí diváka litovat Yayanovu postavu. Ne, tohle není vyprázdněná atrakce, nejde jen o fotogenické čechrání vzduchu. Evans se vás snaží do děje citově zainvestovat. To, že mají postavy duši je však nedělá měkčími, naopak, v zápalu boje vás rázem zajímá osud obou stran, bez ohledu na to, že jedné prokazatelně fandíte víc.

I obě Yayanovy postavy z Raidů vykazují podobné rysy. Nejde o démonicky jednorozměrné figurky, které má divák okamžitě odsoudit. Evans si prostřednictvím jemných detailů diváka připravuje a zvládá důležité aspekty charakterů posilovat i během samotného souboje. Jejich důvtip, jejich drobná zaváhání i jakási soubojová etiketa, to všechno je běžným pěšákům ve zbytku filmu cizí. V západních filmech se tento přístup stává zapomenutým uměním. Zatímco dřív měl ve filmech hodně prostoru i poskok hlavního záporáka, tak aby bylo jasné, že až se s ním hlavní hrdina na konci střetne, budou už mít "společnou historii", dneska je často podobná role svěřena jen trochu silnějšímu, ale stejně anonymnímu pindíkovi, který vyráží do boje ve velkých číslech, aby chránil krále. Jeden příklad za všechny? Třeba třetí Expendables. V tom filmu zoufale chyběla jakákoliv interakce mezi kladnými a zápornými postavami. Sakra, v tom filmu chyběla interakce jako taková. Zatímco v jedničce hodní a zlí utvořili duelové dvojice, aby byla trochu zábava, ve trojce pobíhá po bulharských ruinách nekoordinovaně tucet borců a navzájem si kradou sympatie diváků. Nic jiného jim nezbývá, když režie freneticky stříhá mezi šesti různými lokacemi a fragmentarizuje akční scénu na desetivteřinové klípky bez začátku a konce. Jak chcete v takových štěcích nastolit nějaký rytmus, nedejbože dát postavě charakter?

 The Raid jde oproti tomu cestou maximálního zjednodušení. Jeden barák, jedna policejní jednotka a spousta feťáků a pobudů se splašenými končetinami. Policejní jednotka je navíc redukována podle potřeby, takže nám tu zůstává jen Rama a jeho kámoš, kterých se kamera usilovně drží stylem "jedna bitka v jeden okamžik". Rozbor kamery v Evansových filmech by mimochodem vydal na celý další článek. Stejně jako zmíněné thajské filmy The Raid hodně používá steadicam, ale v podstatně frenetičtějším duchu. Tam kde je u Ong-Baku a Tom Yum Goong kamera sametově klidná a krouží kolem hrdinů v učesaném reklamkovém stylu, tam Evansovo bystré oko těká a zvědavě olizuje divoce se točící torza, aniž by mu ovšem unikl byť sebemenší pohyb, aniž by byla opomenuta jakákoliv nuance bojové techniky. Navíc Evansův kameraman rozumí dynamice choreografie, takže umocňuje techniky záběrováním tzv. do protipohybu a umí vygradovat scénu i pouhou změnou záběrové skladby. Nepochybuji o tom, že nad tím spousta lidí strávila několik bezesných večerů a byly pokresleny celé lány prázdných storyboardových políček. Výsledek je ale dechberoucí a lze ho analyzovat do alelůja.

Bitky v Raidech jsou totiž mnohem překotnější než v jiných filmech, aniž by se šetřilo na jejich stopáži. A to platí jak o soubojích muže proti muži, tak o divácky často atraktivnějších bitkách jednoho proti všem. Tam samozřejmě musí všichni způsobně nabíhat - dost rychle na to, aby to nepůsobilo trapně, ale zase dost pomalu na to, aby hrdinu nezahltili. Evans se ale nebojí dát záporákům nefér výhodu. Především tu hezky funguje zachování pohybové energie. Když někdo na Ramu naběhne, může ho i přes absenci jakékoliv techniky docela slušně zaměstnat. A jakmile přiběhnou jeho kamarádi, problémy se kupí a je třeba sáhnout po kreativních (rozuměj extrémně brutálních) řešeních. Bitky jednoho proti všem se tak vyznačují maximálně efektivními ukončováky, jejichž cílem je způsobit co největší škodu za co nejmenší časový úsek. Vše je povoleno a protože rating je v asijských zemích poměrně benevolentní, nemá divák sebemenších pochyb o tom, že většina pěšáků svůj první útok nerozchodí. Dvojnásob to platí, když se jim povede hlavního hrdinu zranit, protože pomsta je rychlá a definitivní.

 Dalo by se čekat, že bitky jednotlivců budou oproti tomu mnohem klidnější, plné vyčkávání a trpělivého taktizování. Jenže na to se tu nehraje. V západních duelech se dost často musí dodržovat odpočinkové přestávky, protože si herci nezapamatují víc než pět chvatů v kuse. Proto je potřeba po dvou, třech ranách protivníka někam odhodit nebo mu rozflákat o hlavu flašku. Tím se souboj jako by přeruší a počítadlo chvatů se zresetuje. Když dojdou flašky a přehozy, může začít záporák mluvit nebo se tam vrzne flashback, často v momentě kdy hrdina prohrává a potřebuje nějakou motivaci, aby otočil skóre. Kdo neví o čem mluvím a dočetl tenhle článek až sem? Vyhráváte dovolenou u Hlada na chalupě. Bude vám týden v kuse pouštět sérii Karate Tiger. To vás naučí. Doslova. The Raid ovšem na podobná klišé kašle. Postavy se řežou jako koně několik minut v kuse a pokud někdo někoho někam hodí, dotyčný vstane rychleji než stihnete říct "no-ty-krávo". Na žádné wow efekty ve stylu zpomalených otoček tu není čas, protože tohle je duel na život a na smrt. A Evans chce, aby to divák cítil až do morku kostí.

Proto je tempo raidovských bitek tak zdrcující a graduje ve chvíli, kdy byste to nejméně čekali. Od začátku je naznačeno, že protivníci jsou absolutně vyrovnaní. Není to ve schopnostech, je to v odhodlání. Kdo dokáže znovu a znovu vstát, ten nakonec zvítězí. To, co by v západním filmu mohlo suplovat finální úder, který zvrátí vývoj celého mače, je tu buď vykryto nebo inkasováno bez hnutí brvou. Nerozbitností bojujících postav Evans diváka nejdřív úmyslně rozhodí a poté ho donutí kapitulovat a přijmout pravidla. Množství fyzického násilí, které jsou jeho postavy schopny vstřebat je natolik nereálné, že začnete souboj vnímat na úplně jiné úrovni. Podobně jako ve čtvrtém Rockym je odhodlání jednoho i druhého zvítězit dokonale hmatatelné. Zároveň je tu ono surfování na hraně pravděpodobnosti - každý další úder může být poslední a vy vlastně nevíte, kdo vyhraje, protože vám režisér nenapověděl žádným klišé. Nebyl tu obrat poté, co si hrdina vzpomněl na kombo z tréninku. Není tu vzpomínka na mrtvou manželku, která ho psychicky posílí. Ne, je tu jen seškrabávání posledních zbytků sil ze dna duše. Je tu spíš už jen robotický reflex, se kterým uhýbá dalším a dalším potenciálně smrtícím úderům, aby si počkal na svoje okno. A i když ani zbla nerozumíte tomu, proč zrovna zaútočil loktem a ne otevřenou dlaní, dokonale rozumíte o co všechno se hraje. Váš tep je zatraceně vysoko, adrenalin vám buší ve spáncích. Jako byste tam byli!

Vyrobit v divákovi takhle silný pocit vyžaduje souhru několika faktorů. Nejde jen o promyšlené záběrování a střihovou skladbu, kterými lze gradování scény umocnit. Nejdůležitější je rytmizace samotné choreografie a schopnost herců celou bitku prodat. Rytmizace si jistě všimnete sami, ostatně v bitkách funguje něco na způsob zlatého řezu na fotografiích. Spousta chvatů se dá totiž rozpočítat ve stylu "á dva tři, á dva tři". Není náhodou, že spousta komb v bojových videohrách se dá rozfázovat podobně "pěst, pěst, kop", "kop, kop, otočka". Důležité je, aby to bubnování do protivníka bylo součástí symfonie. A jednotliví hráči samozřejmě musí umět na svoje nástroje hrát. U druhého Raidu je např. vidět na slečně se splašenými kladivy, že je spíš baletka než bojovnice. Jakkoliv se snaží do tempa trefit, je v jejích scénách prostě vidět, že tápe a střih to často zachrání jen napůl. Ukázkový příklad toho, že všechny složky musí vzájemně ladit, jinak vzniká viditelná disharmonie.

Takže je to vlastně docela alchymie? Ale jistě, ty nejpřirozeněji působící věci vždycky dají nejvíc práce. A akční scény v prvním i druhém Raidu mají stejnou DNA, i když je druhý film měřítkem i žánrovým přesahem mnohem ambicióznější. O tom už jsme se dost rozepsali v recenzi, zmiňuji to hlavně proto, že akční scény mají v každém z filmu trochu odlišnou roli. V prvním díle je hlavním úkolem a vlastně i cílem děje vyčistit barák od záporáků a dostat se z něj živý. To přímo předepisuje konflikt a z něj vyvěrající akční scény. Dvojka je ovšem, co se týká možných cílů mise, mnohem méně jednoznačná, a tak tu akční scény mnohem víc trčí nad rámec zbytku filmu. Evans k nim ale přistupuje podle stejného klíče - jejich účastníci jsou divákům předem známi (i kdyby mělo jít jen o krátkou předehru), v rámci bitky zjistíme něco dalšího o postavách nebo dojde rovnou k posunu děje či změně motivací. Nezní to nijak převratně, ale u žánrových filmů jsou občas i malé krůčky velkými skoky. A Evansovi se tahle strategie dvojího vyprávění vyplatila, jakkoliv byl hlavní dějový rámec pro někoho až příliš okatou kopírkou amerických i asijských gangsterek.

Co bude dál? Těžko soudit. Jedna vlaštovka jaro nedělá a tím teď myslíme Evanse samotného. Žánr by potřeboval dva, tři takové tahouny, aby se dokázal pohybovat jasně stanoveným směrem. Navíc jak se říká: poprvé je to náhoda, podruhé klika, potřetí už možná i trend. Jakkoliv nepochybuji, že třetí Raid bude pecka, potřeboval by Evans někoho, kdo se úspěšně vydá v jeho šlépějích. Rozhodně tedy nemluvím o režisérovi amerického remaku The Raid, protože se jedná o člověka zodpovědného za třetí Expendables. Patrick Hughes určitě zvládne zaplácnout generickou šablonu a možná se na to bude dát i koukat, protože lámání rukou a seky malíkovou hranou ve stylu zásahových jednotek se budou podobat Silatu trochu víc, než když Keanu Reeves prochází rychlokurzem kung-fu. My teď ale potřebujeme dalšího zapáleného režiséra nebo choreografa. Nejde na něj ukázat prstem, protože to musí být podobně jako Evans blesk z čistého nebe. Když na to budou dva, lze hledět do budoucna s optimismem. A je úplně jedno, jestli se onen neznámý bude zabývat karatem, capoeirou, aikidem nebo wrestlingem. S citem pro žánr se dá vyrobit zlato z čehokoliv. Tedy možná s čestnou výjimkou kickbox aerobiku.

Snad vám tohle letmé povídání alespoň trochu poodkrylo, co a proč se vám vlastně na tom Raidu líbilo. Svým způsobem jde opravdu o rozklad na prvočinitele. Hodnej vs. zlej vs. skladiště, ve kterým se dá rozkopat spousta věcí. Nic víc nepotřebujete a pokud toho víc máte, občas to může být ke škodě. Třeba digitální krev místo opravdové, dráty místo skutečných schopností nebo falešně působící exploze v pozadí místo obřího střepu v krční tepně. Pokrok občas bývá kontraproduktivní, zvlášť když jde o něco tak přitažlivě primitivního jako dát někomu přes hubu.

 

 

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (19)
© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace