Kellan Lutz mě děsí. Když se před pár lety kdosi pokoušel udělat z Taylora Lautnera ze Stmívání akční hvězdu, tvrdil jsem, že tenhle kašpárek s pohledem negramota je v podstatě neškodná nicka, na niž se zapomene a že by bylo lepší dát si pozor na jeho kolegu, který má sice postavu akčního hrdiny, ale s charismatem je na tom podobně jako prezident jedné středoevropské země. Lutz má navíc výdrž a já se děsím toho, že mu trojka The Expendables nastartuje kariéru. Herkules to naštěstí neudělal. A asi ani nemohl.

Herkules: Zrození legendy: FOTOGALERIE

V tomhle filmu není dobře skoro nic a vyloženě bolí se na něj dívat. Nezáleží snad ani na tom, že příběh je jedno velké klišé a že se tu nikdo nesnaží vymýšlet nové věci. Fanoušek akčních filmů bez problémů podobné prohřešky odpustí, když je na co se dívat. V tomhle případě není. Renny Harlin sice v devadesátých letech natočil několik dnes již klasických filmů, ale jednadvacáté století mu zrovna nepřeje. Když už dojde na bitku jeden na jednoho, tak sice není úplně špatná (i když by mu měl někdo říct, že ne všechno se dá uhrát přes zpomalovačky), nad úroveň snesitelného průměru se však bohužel i tak nedohrabe. A přitom je to to nejlepší, co nový Herkules nabízí.

Přehrajte si trailer Lutz je dřevo a všichni okolo něj také. Scott Adkins se sice umí rvát, měli by mu však zakázat před kamerou mluvit. Bohužel nepomáhá ani to, co říká, protože dialogy zní jak z ochotnické hry divadelního spolku fanoušků Williama Shakespeara v Mrkvojedech. To, co hrdinové říkají, sice občas zní vznešeně, ale bohužel jejich promluvy obvykle absolutně nedávají smysl. Beze srandy. V některých scénách jsem nepochopil, co jeden druhému říkají. K tomu si připočtěte triky, za něž by se filmaři měli stydět už před dvaceti lety (ty vole ten lev!), výpravu, která by se mohla v pohodě měřit televizním Herkulem z devadesátých let, a neskrývané prznění antických bájí, herní série God of War, Třístovky i Gladiátora.

Herkules: Zrození legendy je blbost a nemá v kinech co dělat. Harlin si sice občas vzpomene na časy, kdy krotil před kamerou Bruce Willise nebo Sylvestera Stallonea, ale celkově není absolutně o co stát. Devadesát minut v kině jsem se sám sebe ptal, jestli tohle tvůrci myslí vážně. Evidentně ano. Průšvih v kasách kin naštěstí naznačuje, že Zrození legendy bude – minimálně v podání téhle party – i jejím koncem. Doufejme, že nám v létě Dwayne Johnson spraví náladu.