Mortal Kombat Legacy měl být v roce 2011 oním lakmusovým papírkem, který naznačí, zda může být webová série opravdu životaschopná. A teď mluvíme o sérii, za kterou sice stojí úspěšná herní značka, ale jež není portovaná z mainstreamové televize, takže nemůže předem počítat s oddaným publikem. Mortal Kombat Legacy byl v zárodku jen projekt party trochu drzých, nesporně talentovaných a hlavně nadšených filmařů, kteří s pomocí fake traileru vytáhli z Warnerů pár stovek tisíc dolarů - především díky tomu, že warnerům se povedlo nakopnout herní Mortal Kombat zbrusu novým dílem a potřebovali nějak udržet značku v povědomí. Natáčet další celovečerák s rozpočtem v řádu desítek milionů dolarů a s nejistou návratností, se ukázalo být jako příliš riskantní, a tak Kevin Tancharoen dostal svou šanci.

Vzniklo celkem šest epizod, které předem slibovaly trochu jiný pohled na svět Mortal Kombatu. Reálné kulisy, bojové scény bez fireballů a dalších kouzel, zkrátka reimaginace bez speciálních schopností, která umožní udržet rozpočet na uzdě a bude se soustředit víc na postavy jednotlivých bojovníků než na laciné ohňostroje a kýčovité kulisy. Tancharoen dokonce sehnal do hlavních rolí povědomé tváře (Jeri Ryan, Michael J. White, Darren Shahlavi) a během několika týdnů natočil ve Vancouveru vše, co bylo potřeba. Na YouTube se pak od dubna do července odpromítalo všech šest epizod se stopáží od osmi do dvanácti minut.

První dvě epizody předvedly slušné akční scény, v rámci možností snesitelné prkenné herectví, ale především dostály slibu o realističtějším a temnějším Mortal Kombatu. Pak se ale zjevil Shang Tsung, Mileena a Kitana, čímž celá série začala jít do kopru. Místo přípravy na turnaj se celé tvůrčí snažení rozdrobilo na krátké medailonky, v případě zmíněných sester navíc doprovázené animovanými sekvencemi a opravdu slabým CGI. Kromě toho, že zjevně v postprodukci došly peníze, byl navíc Tancharoen tlačen studiem (Warner Bros.) k tomu, aby zůstal věrný hernímu odkazu. NetherRealm Studios přitom jeho vizi realistické reimaginace podporovalo. Někde uprostřed se ale něco zvrtlo a první sezóna Legacy se proměnila v ochotnickou variaci na druhý Mortal Kombat celovečerák. Tancharoen se sice snažil v šesté epizodě hasit ohně, když se studio samotné leklo odezvy fanoušků, a nechalo mu volnou ruku, ale bylo to - jak se říká - příliš málo, příliš pozdě.

Navzdory vzrušeným debatám však první Legacy na YouTube nastřádala třicet milionů zhlédnutí, a když se vášně uklidnily, začalo publikum žadonit o přídavek. Po slibné šesté epizodě zkrátka chtělo dát Tanchareonovi druhou šanci. A Warneři se nechali přemluvit. Do roka a do dne se sepsaly scénáře druhé, desetidílné, sezóny, objevili se noví herci v nových i starých rolích, sliby o větším rozpočtu a kvalitnějším CGI. Sliby o lepším a soustředěnějším Mortal Kombatu. Warneři projektu natolik věřili, že si dokonce koupili i prostor pro reklamu v televizi a momentálně na YouTube spamují všechny uživatele, aby se šli na novou Legacy podívat. Na rozdíl od první sezóny je všech deset epizod k mání najednou, takže je můžeme absolvovat v jednom stominutovém zátahu. Právě při tomto způsobu konzumace ale budete jako diváci nejvíc trpět.

Přiznávám, že jsem sednul tvůrcům na lep. Přeobsazení půlky rolí mne nikterak netrápilo, protože řadu postav měli hrát lidé, kteří umí kopat jiné lidi do hlavy (Kim Do, Eric Jacobus, Mark Dacascos), případně celkem známé obličeje (Cary Hiroyuki-Tagawa, Casper Van Dien). A první dvě epizody opět příjemně navnadily, protože se v nich velmi příjemně rozjíždí (ne)přátelství mezi Liu Kangem a Kung Laem, dvěma zásadními charaktery herní série. Celé se to odehrává na planetě Zemi, za asistence velmi hezkých kamerových jízd, chutně zbarvených neonů a dokonce dojde i na dynamickou bitku v baru. Potud velká spokojenost a zjevné vyslechnutí fandovských nářků. Jenže neříkejte hop, dokud se na scéně neobjeví staří známí.

Už dlouho jsem neviděl takové plýtvání omezenou stopáží, jako v případě Legacy II. Tancharoen ztrácí čas opětovným převyprávěním událostí z jedničky (občas dokonce použije její stopáž), obtěžkává postavy sice působivými, ale ve výsledku zbytečnými flashbacky, a především totálně kašle na ústřední myšlenku turnaje. Týmy Raidena a Shang Tsunga se sice v druhé půli úspěšně teleportují do Netherrealmu, ale vlastně tu jen tupě bloumají a perou se krátce a víceméně náhodně, podle toho, jestli se jim soupeř hodí do krámu či nikoliv. Netherrealm navíc nepřipomíná herní arény ani zdaleka - jde o zvláštní mix Středozemě a rumunských náhorních plošin, kde kromě hrdinů, oblečených do načerno lakovaného sportovního vybavení na hokej, není ani živáčka. Je to celkem šok, protože všechny záběry na Zemi se vyznačovaly slušným vizuálem, kdežto Netherrealm vypadá jako seagalovka, ve které došly peníze, talent i trpělivost.

Souboje jsou extrémně krátké, což zamrzí především u Scorpiona a Sub-Zera. Minisérie jim věnuje celé dvě epizody, aby je odbyla dvacetivteřinovým duelem, který po choreografické stránce vyloženě zklame - a přitom mohli maskované hrdiny hrát opravdoví mistři bojových umění a nikoliv jejich herci odmaskovaných podob. Podobně solidní je i feudální flashback s Kenshim (tedy až na tupý kompars v oblečení z výprodeje), ale ten se posléze po souboji s Ermacem doslova vypaří z dějové linie. A tak je to vlastně se všemi postavami. Přijdou odnikud, odejdou nikam a žádný turnaj vlastně neodstartuje, jsou to všechno jen náhodné konflikty, které vám v motivaci postav dělají ještě větší bordel. Především Liu Kangovy duševní veletoče, kterými celá série končí, degradují Legacy II do pozice předjezdce čehosi velkého. Ale vždyť to celé mělo sto minut, tak proč je to vlastně tak zoufale prázdné a plytké? Proč se po civilním úvodu opět uteklo k fireballům a přehnaně digitálnímu pojetí boje? Proč půlka herců neumí ani hrát, ani kopat? Proč Tagawa furt šeptá "fatality"? Milion otázek, nula odpovědí a promarněná šance, která bolí desetinásobně, protože vidíte onen úpadek tzv. zaráz, od slibného konverzačního začátku, přes béčkový transport do lesů a hájů, až po naprostou tvůrčí impotenci v samotném závěru.

My recenzenti hrozně ochotně tvůrcům radíme, co by měli udělat líp nebo jinak, ale v tomhle případě je to předem prohraný boj. Tancharoen není nešikovný, a když se kamera přelévá přes kopce za doprovodu chorálů, vzbuzuje to ve vás emoce, stejně jako když pozorujete dospívajícího Scorpiona a Sub-Zera v dobách, kdy spolu přátelsky bojovali dřevěnými klacíky. Jenže k čemu podobně rozmáchlý flashback, když ho po přesunu do "současnosti" zabijete nedomrlou a zbrklou akční scénou, kterou trumfuje většina nadšených amatérských videí na YouTube, které někdo natočil, sestříhal a doslova vypotil zadarmo? Třeba zrovna Eric Jacobus, který umí z obsazených lidí zdaleka nejlíp kopat. Jeho Stryker pobude v akční scéně závěrečné epizody všehovšudy deset vteřin. To už je opravdu výsmech, v jehož ozvěně trochu zaniká informace o tom, že by Warneři chtěli dát tvůrčímu týmu Legacy k dispozici nějakých 30-40 milionů na celovečerní Mortal Kombat, v případě že bude mít Legacy II úspěch (=desítky milionů zhlédnutí).

A proto by se na Legacy II nikdo neměl koukat. Nebo by měl alespoň poslušně kliknout na palec dolů, protože tenhle filmový chrchel nemá hlavu ani patu. A vlastně je jedno, jestli na něj bylo peněz dost nebo málo. Chybí v něm totiž především nadšení a tvůrčí svoboda, která umožňuje dělat věci trochu jinak. Zkoušet a objevovat, třeba se i spálit, ale nebát se dát tu ruku na plotnu znovu. Freddie Wong nebo Ilya Naishuller (Bad Motherfucker) dokazují, že s běžnou kamerou za pár tisíc a hlavou plnou nápadů klidně trumfnete i milionové projekty. Jen musíte obětovat svůj čas a pořádnou porci úsilí. Legacy II by se ráda tvářila jako jejich projekty, ale ve skutečnosti je to zasmrádlý mainstreamový kompromis, maskující se za chudokrevné náklady, nejisté herce a pofidérní kostýmy. Tudy ne, přátelé. A jestli jste to celé absolvovali a potřebujete si spravit náladu, pusťte si cutscény z herního Mortal Kombatu. Jejich měřítko ještě dlouho žádná filmová adaptace netrumfne.