Žil byl malý kluk, který miloval pohyblivé obrázky. Říkal jim (stejně jako všichni ostatní) filmy a nic ho nebavilo víc než se propadat do jejich fantastických světů. Nejdřív byl Lukem Skywalkerem. Vousatý stařík mu vrazil do ruky světelný meč, malý zelený mužík jej naučil ovládat mystickou Sílu a on dopomohl k porážce zlosynů ze všech galaxií. Pak se schoval pod klobouk Indiany Jonese, pozabíjel pár nácků, svezl se na důlním vozíku a napil se ze Svatého grálu. Zanedlouho se přejmenoval na Johna Connora a vtipkoval se skeletonem, jenž na něj promlouval lámanou angličtinou. Jakmile utichl dialekt z okolí Štýrského Hradce, vlezl do kůže Willa Smithe a zabránil mimozemské invazi. Naposledy jej odtáhli od počítače, prohlásili jej za Vyvoleného, a když se naplnila věštba a do postele mu vlezla lepá černovláska v latexovém kostýmu, mohl vymanit lidstvo z područí panovačných strojů. Až teď se tenhle naivní klučina vrací. Znovu vyčkává až zhasnou v sále světla a až mu při pohledu na roboty metající kotrmelce praskne rohovka.

Transformeři se totiž dovalili do kin s pořádnou parádou. A berou dech. Přitahují slova typu „nářez“, „bomba“, „řežba“ a nechávají na sebe volat nadšenecké „No ty krávo, tohle jsem chtěl v kině vždycky vidět.“ Robotické potvory jsou po letech čirým naplněním definice letního pocornu, v němž jsou pohlední lidé zakomponovaní do krásných obrázků, zatímco okolo hřmí výbuchy, poletují ultraefektní akční scény a odleželé hlášky. Je povznášející si nechat tyhle japonské prevíty proběhnout mozkovnou. Nadělají pořádný brajgl, zasejí dobrou náladu a připomenou kinematografii v jejím nejzářivějším duchu: Jako velkolepé divadlo pro prostý lid. Pro lid, který dostane chléb i hry v jedné potyčce Megatrona s Optimem Primem.

Nikdo se netváří, že by Transformeři měli být kdovíjak chytří. Inteligence a logika se drží v intencích filmů o mluvících robotech, kteří se přišli porvat na planetu Zemi kvůli jakési krychli. Tihle sympaťáci si nemusí hledat alibi, protože jejich nejdůraznější výmluvou jsou neodolatelné trikové parádičky, které prostě vypadají mnohonásobně víc cool než všechna filmová nabídka okolo. Moje nezkažené a neuremcané dětské já, které mlátí po hlavě toho hnidopišského filmového publicistu, se po letech tetelilo blahem, když se před ním řezaly čtyři nakřáplé plechovky. A když viděl infantilní úsměv Michaela Baye se Stevenem Spielbergem, kterak si po bojovém plánu rozmisťují mnohametrové mašiny, dávají jim roztomilá jména a pak je nechají pálit z rotačních kulometů.

Hlavně Michael Bay si může mnout ruce, že se mu podařilo překlenout neúspěšný Ostrov (byť fajnový na jedno dvě podívaní) a znovu stanout na piedestalu. Víc než kdy dřív lze sice zpozorovat relativní nedostatek peněz a celkově omezené produkční zázemí (Transformeři stáli směšných 175 milionů dolarů), ale stejně tak i Bayovo mistrovství ve skládání dolarovek přes sebe... tak až z nich vyleze něco nesmírně sexy. Chcete-li celovečerní reklama na nová auta, vojenskou techniku, vnadné slečny a promakané japonské technologie, jíž neustále lemuje zlatavá záře zapadajícího slunce. Anebo spíš esence stylovosti a popcornové nezávaznosti, kdy má každý záběr vypadat co nejšťavnatěji, co nejelegantněji a co nejvíc cool. Bayovi se přesně daří plnit cíle. Ne proto že by byl lepším režisérem nežli posledně, ale kvůli tomu, že se vykašlal na složité expozice, psychologické prokreslení a zahnívající patriotismus, tj. věci, které u tropického filmového výmazu beztak nikoho nezajímají. A zaměřil se na to být v každém okamžiku k zulíbání a narvat do cívek s celuloidem přesně tolik akce, kolik rozpočet dovolí.

Výsledkem jsou opulentní digitální orgie a neopakovatelný akční nášleh. Když se okolo mrakodrapů proplétá stíhačka, aby mohla vlétnout mezi zaparkovaná auta, rozstřelit je a sápat se po klučinovi s krychlí, poskočí srdíčko každého diváka, jemuž přirostly multiplexy k srdci díky Hvězdným válkám a Dnu nezávislosti. Už při likvidaci pouštního škorpióna se Bay vzmůže na vypulírované výjevy, které by v jiném filmu tvořily audiovizuální vrchol. V Transformerech je to pouze jemný předvoj před automobilovými honičkami, fórky s gigantickými autoboty a decepticony a finální řežbou, která jde až na doraz. Transformeři při ní proskakují baráky, metají kotrmelce v extrémně zpomalených záběrech, pálí rakety a cvrnkají do lidí. Jinak řečeno, staví další monstrózní pomník mágům z Digital Domain a ILM, kterým nestačí Hvězdné války, M:I:3 nebo Válka světů. Oni chtějí dál a dál, což se jim poštěstí s každým dalším projektem. Transformeři posunují úroveň nahoru zas o pár hvězdiček, když se vrhají do tak luxusní vřavy, že si ji před půl rokem ani nešlo představit. Normální akční filmy mají dva až tři fantastické záběry, ty nejdražší letní blockbustery čekají na dvě až tři úchvatné scény, v Transformerech je ale kulervoucí každý druhý záběr. Opulentní bonbónky pro oko přilétají s naprostou samozřejmostí, vytrvale a na konci se pro jejich přetlak není kam pohnout.

Bay se Spielbergem otevřeli dveře do prostoru neuvěřitelných možností. Dle jejich vize bych si souboj Megatrona s Optimem dopřál klidně o hodinu delší a bez prostřihů na vystrašeného Shiu LaBeoufa. Jenže peněz není nikdy dost a velcí hračičkové museli často zjevně šetřit, aby nám mohli ukázat i poskakování po stíhačkách a kotrmelec přes kvílející sexbombu. Aby byli Transformeři ultimátním nářezem, potřebovali by zhruba dvojnásobný rozpočet a hodinu navíc. Pak by nemusely být kamerové vrtule ukradené z druhých Mizerů tak zkrácené, honička na dálnici by netrvala sotva minutu a Bay by se tolik nezajímal o lidské hrdiny, ale jásal by jen nad mechanickými potvůrkami.

Na druhou stranu, možná právě tato spořivost jej stimulovala k honbě za čirou zábavou: Všichni přeci víme kam dohnalo megalomanství Singera, Raimiho, Verbinskiho, Jacksona a v Pearl Harboru vlastně i samotného Baye. Péče Stevena Spielberga se v tomto případě ukazuje jako esenciální a spásná. Bay je totiž i při neuvěřitelných trikových kejklích při zemi, pořád se pokouší o interakci se skutečným prostředím a od počítačů tak vyžaduje vlastně jakýsi realismus. Není to náhoda. Byl to přesně Spielberg, který ve Válce světů pochopil, že se má s triky šetřit a že potvory na skutečné (anebo skutečně vyhlížející) silnici vypadají stokrát líp než King Kong v umělé džungli, Superman nad vyrenderovaným mořem anebo digitální Harry zápolící s ještě digitálnějším Peterem Parkerem. Díky, Stevene, za výživnou přednášku. Teď už to snad všichni pochopili.

Transformeři mají spoustu pih a pižek na kráse, které vycházejí z úpěnlivé snahy být pořád cool a maximálně efektní. Vyprávěcí rytmus není zdaleka tolik precizní jako ve Skále, vkládání hlášek je místy trochu toporné, půlka vtípků je mimo (ale druhá půlka dokonale funguje), ten malý robotický záškodník nebezpečně připomíná Jar-Jara Binkse a Megan Fox by se neměla pokoušet hrát, ale jen postávat vedle hlavního hrdiny, olizovat si rty a připomínat, že éra Jessicy Alby definitivně skončila. Transformeři připomínají spíš Den nezávislosti než Matrix. Nejsou totiž dokonale vypreparovaní, jen posouvají o pár světelných dálek technické možnosti a schémata na letní povyražení. Až se tenhle model stane normou, jejich lesk vybledne. Do té doby ale přivedou k filmu celou generaci nových diváků. Milionům desetiletých klučinů připraví nejhezčí prepubertální zážitek, daleko vzdálený od nudných a „přemytologizovaných“ trojek Pirátů a Spider-Mana. Až Transformery uvidíte v burácejícím multiplexu i vy, chápavě na tyhle nadšené caparty pokynete. A možná zapomenete na Lukea, Indyho, Johna nebo Nea a zatoužíte po kůži Shii LaBeoufa. Kluka ze sousedství, který měl to štěstí zažít na vlastní kůži největší dobrodružství vašeho života.