Jeden z nejvýznamnějších skladatelů filmové hudby John Williams se 8. února 2012 dožívá úctyhodných osmdesáti let. V poslední době sice komponuje takřka výhradně pro Stevena Spielberga, ale přesto /a nebo právě proto/ jsou jeho soundtracky přijímány s radostí a neobyčejným napětím. Stín nadčasovosti Hvězdných válek, Dobyvatelů ztracené archy nebo Schindlerova seznamu překročí John Williams už jen stěží, nicméně kvalitativně natolik silnou a vyrovnanou filmografií se může chlubit opravdu jen málokterý skladatel. 

Při zběžném poslechu Williamsovy tvorby málokoho napadne, že autor majestátních symfonických melodií začínal jako aranžér a jazzový hudebník, o čemž svědčí kupříkladu soundtrack k filmu Jak ukrást Venuši (1966). Ne nadarmo se k jazzovým variacím v průběhu let opakovaně vracel a prokládal tak převážně symfonickou hudbu. Soundtracky k filmům jako Sabrina (1995) nebo Chyť mě, když to dokážeš (2002) jsou důkazem neobyčejně pestré palety skladatelova talentu, protiváhou patetických a složitě instrumentovaných melodií. To ale nic nemění na faktu, že největšího uznání a popularity Williams dosáhl právě díky monumentální, motivicky košaté hudbě, která v dobrém slova smyslu těží z tradic „zlatého věku“, kompozic Alfreda Newmana nebo Ericha Wolfganga Korngolda.

Bezpochyby klíčové bylo setkání se Stevenem Spielbergem, vášnivým fanouškem filmové hudby a obdivovatelem Williamsova díla. Počínaje rokem 1974, kdy vzniklo drama Sugarlandský expres, se datuje významná tvůrčí spolupráce, která snad nemá v dějinách filmu obdoby. Troufám si říct, že předčí i další kongeniální vztah: Hitchock – Herrmann, Truffaut – Delerue nebo Lynch – Badalamenti. Význam, jaký Spielberg přikládá hudbě, nelze jen tak porovnávat s běžnou produkcí. Scénický doprovod se stává plnohodnotnou součástí uměleckého výrazu, obraz a zvuk stojí v naprosté rovnováze. Genialita John Williamse pak nespočívá výhradně v kompozičních dovednostech, ale i smyslu pro detail, precizním a velmi jemným nakládání s hudebními motivy. Stupňující se a úderná melodie v Čelistech (1975) nahrazuje přítomnost žraloka na plátně, jednoduchými a přitom dokonale funkčními prostředky tvůrci dosahují pocitů strachu a tísně. John Williams získal za hororovou kompozici Oscara a film i hudba jsou prakticky dodnes považovány za ukázková díla svého žánru.

Konec 70. let a 80. léta jsou obdobím Williamsovy největší slávy. Vznikají Hvězdné války (1977), série filmů s Indianou Jonesem, rodinné sci-fi E.T. - Mimozemšťan (1982) a mnoho dalších. Motiv Dartha Vadera z filmu Impérium vrací úder nebo jonesovský „pochod dobyvatelů“ se staly nejpopulárnějšími filmovými melodiemi vůbec. I díky Williamsovi nastává vlna nesmírného zájmu o orchestrální filmovou hudbu. Soundtrack je běžným a oblíbeným druhem filmové propagace, pro mnoho fanoušku pak cenným sběratelským artefaktem. Williamsovi přesto nečiní potíž odklonit se od zavedeného a tolik vyhledávaného stylu. Vysoko ceněný Schindlerův seznam (1993) je dílo komorní, výrazově prosté (malý orchestr, houslové sólo v podání Itzhaka Perlmana), aniž by však jakkoliv slevovalo z kompoziční a emotivní náročnosti. Zasloužený Oscar a jeden z nejpůsobivějších příspěvků filmové hudby. Hudební doprovod se skutečnou hloubkou, bez předstíraných emocí a naleštěného povrchu.

I mistrný skladatel je čas od času donucen zabojovat se svým egem a ustoupit s hudbou do pozadí, vyžaduje-li to příběh a poetika filmu. Williamsova hudba dokáže být na jedné straně popisná, velmi úzce propojená s obrazem (Hvězdné války), na straně druhé se v pravý čas obrazu vymyká, spíše naznačuje, zůstává nekonkrétní, bez předvídatelných propriet a zbytečných ornamentů (Spáči, Nixon). Oproti třeba Jerrymu Goldsmithovi, který se nebál avantgardních postupů vzpírajících se obyčejnému poslechu, je přitom Williams neustále nakloněn k posluchači. Jeho tvorba je hravá i líbivá, nejednou balancující na tenké hraně sentimentu a podbízivosti. Ale koneckonců právě proto ji tolik milujeme.  

Osobnost Johna Williamse je fenomén, který dokáže existovat i nezávisle, bez ohledů na popularitu filmového díla. Ani špatný či komerčně neúspěšný film nemusí nutně znamenat soumrak skladatelovy hudby – namátkou vzpomeňme Hooka, Andělin popel či Sabrinu. Williams je patrně poslední žijící klasik, nejvlivnější komponista pro film a propagátor hudebního stylu, který nenápadně zaniká a ustupuje před tlakem pomíjivých trendů. Nebojme se však, i oproti nim je Williamsova hudba nesmrtelná.